Učit se, učit se, učit se

Konečně bych se mohla zmínit o tom, kvůli čemu tu vlastně jsme. Tak tedy: studium. Začnu tím podstatnějším, a to LL.M. kurzem na právnické fakultě zdejší jazzuitské University of San Francisco. Ta je hned naproti kostelu, asi 20 minut jízdy trolejbusem od nás, a vypadá vcelku honosně. Sice tolik nepřipomíná krematorium, jako pražská, ale i tak má svou vážnost. V předsálí se skví jména vyznamenaných absolventů a po chodbě defilují noblesně vyhlížející studenti v oblecích. Alespoň když jsem tam byla, tak defilovali. Bylo to sice proto, že zrovna ten den probíhal nácvik soudního přelíčení, na které se studenti dlouho připravují, jakýsi vrchol studia, ale tím si rozhodně nenechám svůj dojem z majestátnosti toho místa zkazit.

V LL.M. kurzu je 23 studentů z celého světa a jasně dominují Číňané. Nejsem samozřejmě s to popisovat, jak to celé probíhá, pouze mohu jako vnější pozorovatel konstatovat, že to není zrovna snadné. Když vidím tu spoustu tlustých svazků, co se nám válí po bytě (jsou to takové ty několikakilogramové knihy, jejichž pádem či vržením by se dalo i ublížit buď sobě, nebo případnému vetřelci), kterými se musí nebozí studenti prokousávat – není výjimkou, že dostanou za úkol prostudovat 150 stran jako přípravu na další hodinu – cítím opravdový respekt. Jak jsem mohla zpovzdálí sledovat náročnost studia práv na pražské škole, tak mi připadá, že titul odsud je opravdu zasloužený.

Co také určitě stojí za zmínku a co jsem poznala na vlastní kůži, je, že mají zdejší pedagogové neuvěřitelně blízký vztah ke svým studentům a nedávají jim nijak najevo svou nadřazenost, ačkoli mají za sebou často skvělou profesní kariéru a respektovanou publikační činnost. Prostě s nimi zacházejí jako se sobě rovnými a zajímají se o ně. Na druhý říjnový víkend proto připadl společný výlet (i za účasti rodinných příslušníků) za ctihodným panem profesorem Reileym, zakladatelem zdejšího LL.M. programu, který bydlí asi tak 30 km jižně od San Francisca.

Jelikož jsme dostali za úkol připravit něco typického pro svou národní kuchyni, po vcelku krátké úvaze a revizi kuchyňského vybavení jsem došla k názoru, že nejjednodušší bude upéct koláč. Echter Böhmischer Kuchen s echte americkými malinami. V supermarketu z devadesáti procent plném polotovarů jsem sice dost tápala, ale nakonec jsem objevila i mouku, samozřejmě pouze hladkou, i prášek do pečiva (jenom v přerostlém 120 gramovém balení) a dokonce i ovesné vločky (úplně dole v regálu s müsli a označené jako Old-Fashioned Oats). Zaplaťpámbu se koláč povedl a nebyla mezinárodní ostuda.

Pan profesor bydlí v krásné a obrovské vile nad mořem, plné obrazů a sošek z cest po Asii a Jižní Americe. Také tam má ušlechtilého loveckého psa a tu neděli se mu tam natěsnalo na tři desítky hostí. Po mezinárodním obědu, který mě definitivně utvrdil v tom, že asijská kuchyně opravdu není pro mě, jsme se vydali po útesu k moři. Procházeli jsme se, povídali si a bylo to vlastně veskrze příjemné odpoledne.

A teď to moje studium. Ano, navzdory slibu, že už se nikdy nepřihlásím na žádnou školu, který jsem si dala po notně vysilujících peripetiích své poslední studijní epizody, jsem opět zasedla do školních škamen. A rovnou jsem se propadla v čase – jazykovka s příznačným názvem Kaplan je totiž koncipovaná jako střední škola. Což s sebou samozřejmě nese pevný režim, bedlivě kontrolovanou docházku a spíš než na péči o jednotlivé studenty se tu zaměřují na kolektivní zábavy. Uf.

Takže chodím každý den od dvou do šesti do školy (dvakrát týdně mám ještě dopoledne povinně volitelné předměty), píšu domácí úkoly, o víkendech sepisuju eseje a každý týden máme gramatický test, který kontroluje, jaké děláme pokroky. Statistikami jsou tu vůbec postižení: každý týden dostávám e-mailem dobrozdání o tom, nakolik procent plním zadané úkoly i jakou mám účast v hodinách.

Ve třídě je nás dvanáct a jasně převažují bez dozoru notně rozjívení Korejci ve věku 18-23 let. Takže si tu připadám trochu jako babička Mary a nejvíc se kamarádím s Francouzem a Kuvajťanem, kteří už jsou z puberty také nějaký ten pátek venku. V rámci studia se můžu také zapojit do neplacených stáží, a tak se příští týden jdu zaškolovat jako dobrovolník do místní internetové televize Link TV. Přijdu tak sice o veškerý volný čas, ale snad mi ta zkušenost bude k užitku.

Exkurze do čtvrti Mission

A co se těch zdejších školních radovánek týče, celý tento týden u nás probíhal tzv. Spirit Week, který měl za úkol stmelit všechny studenty z Kaplanu, jichž je zhruba ke dvěma stovkám. Jednotlivé dny byly tematizované: v úterý bylo úkolem přijít ve sportovním oblečení, ve středu jsme měli alespoň po dvojicích vypadat všichni stejně, ve čtvrtek byl pyžamový den. Za všechno jsme získávali body pro své modré družstvo - všechny třídy totiž byly rozděleny do čtyř barevných skupin. Musím přiznat, že vyjma sportovního dne se na to naše třída úplně vykašlala.

Celá tahle atrakce vyvrcholila v pátek jako tzv. Field Day, kdy jsme se oděni v příslušné barvě, což u mě vůbec nebyl problém (netuším, co bych dělala, kdybych patřila do žlutého, červeného či zeleného týmu), dostavili do Golden Gate Parku na společné šibřinky. Ano, mohlo to být hezké, běhat po louce, skákat přes švihadlo a plnit legrační úkoly. Jenom by u toho nesmělo tak strašlivě pršet. Američané jsou ale zaťatí a jen tak se nevzdají, takže ani na okamžik nepřipustili, že by se ta akce dala zrušit nebo třeba posunout. Místo toho jsme mokli na rozbahněné louce, ti šťastnější se tísnili pod deštníky, zatímco se nás naši pedagogové snažili s křečovitými úsměvy přesvědčit, jak je to děsně fajn a jak jim ten déšť ale vůbec nevadí. Vydržela jsem to tam přesně hodinu a pak se se souhlasem svého lektora, který si jako jediný o té akci myslel totéž, vypařila. Úplně se děsím, co pro nás vymyslí na Halloween. Zaslechla jsem cosi o výrobě kostýmů a bojím se, že zase bude povinné kolektivní veselí. Ale o tom příště.