Život je plný překvapení a ten můj obzvlášť. Tak se stalo, že jsem se nijak zvlášť plánovaně ocitla na necelý rok 10 tisíc kilometrů od vlasti. No, proč ne, ve dvou se to lépe táhne, a když už jsem jednou na radnici slíbila, že budu s mužem sdílet dobré i zlé, tak jsem teda tady.
Cesta byla dlouhá a trochu úmorná - tolik kontrol by udolalo i trpělivější povahu než jsem já. Že to vůbec nebude jednoduché, jsem pochopila hned na začátku, když mi na Ruzyni (podotýkám po probděné noci a v půl šesté ráno) oznámili, že tam žádnou letenku nemám. Zlý sen? Nedala jsem se ale jen tak odbýt a za 15 minut hledání, volání a všeobecného pátrání mi ji konečně s omluvou vystavili. Přestup na nepřehledném letišti v Paříži už byl proti tomu procházka růžovou zahradou, o zevrubném pohovoru imigrační úřednicí v samém finiši cesty nemluvě.
San Francisco. Kalifornie. Člověk si představí sluncem zalité pláže a říká si, že mu povolená váha zavazadla 23 kg bohatě stačí – pobalí si tílka, sandály, plavky a hurá do světa. Omyl.
Vyjma dvou měsíců v roce, které se dají pokládat za léto – září a říjen – je tu zima, déšť a mlhy, tak praví Lonely Planet. Výhodou je, že tu nemrzne, dodávám já (jiná výhoda už mě asi nenapadá). Ale teď tu máme krásných 24 stupňů, tak proč si je kazit přemýšlením, co bude.
 |
Naše Leščí doupě se nachází ve velmi klidné (a velmi kopcovaté – veškeré mé cyklistické ambice vzaly záhy za své) čtvrti, tak klidné, že člověk pochybuje, že je ve městě. Nekonečné řady rodinných domů v naprosto pravoúhlých a přehledných očíslovaných ulicích (ta naše je 38. a autobus do centra je také 38, jak šetrné k mé nespolehlivé paměti), tři velké lesoparky nadosah, stejně tak pobřeží Tichého oceánu.
Ďjó móře... Je krásné a trochu ho všem přímořským státům závidím. Burácí, šplouchá, šumí, uklidňuje. První den jsem hned vyrazila na pláž a pozorovala racky a zejména malá racčata, jak se učí lovit z vln malé rybky. Koupat se v něm ovšem nedá, není-li člověk polárník, blázen nebo vlastník neoprenu. Na pláži nejsou ani lehátka, ani převlékárny ani sprchy. Z toho se dá usoudit, že v populaci převažují rozumní lidé nemilující výstřelky. Na moře bych se zkrátka vydržela dívat celé hodiny, ale naštěstí u něj fouká, a tak záhy odcházím dělat něco užitečnějšího.
Apropos lidé – neuvěřitelná směska. Zejména v naší čtvrti jasně vedou Číňané, až mám ze svých modrých očí trochu mindrák. V autobuse vedle sebe sedí černoši, asiati, indiáni, vycmrdlí běloši (tak trochu v menšině) a nejčastěji kombinace všech typů. Jak reklama na Benetton. A úplně nejlepší na nich je, že jsou úplně obyčejní. Všedně oblečení, žádná okázalá přehlídka módních značek nebo jejich nápodob jako v Praze (potažmo v Bratislavě, kde jsou lidé ještě vyfešákovanější). Prostě obyčejní strejdové a tety (a platí to víceméně i pro mládež), kteří se vůbec nestresují tím, co je takzvaně trendy a in. Což je alespoň mně velmi sympatické.
