Učit se, učit se, učit se

Konečně bych se mohla zmínit o tom, kvůli čemu tu vlastně jsme. Tak tedy: studium. Začnu tím podstatnějším, a to LL.M. kurzem na právnické fakultě zdejší jazzuitské University of San Francisco. Ta je hned naproti kostelu, asi 20 minut jízdy trolejbusem od nás, a vypadá vcelku honosně. Sice tolik nepřipomíná krematorium, jako pražská, ale i tak má svou vážnost. V předsálí se skví jména vyznamenaných absolventů a po chodbě defilují noblesně vyhlížející studenti v oblecích. Alespoň když jsem tam byla, tak defilovali. Bylo to sice proto, že zrovna ten den probíhal nácvik soudního přelíčení, na které se studenti dlouho připravují, jakýsi vrchol studia, ale tím si rozhodně nenechám svůj dojem z majestátnosti toho místa zkazit.

V LL.M. kurzu je 23 studentů z celého světa a jasně dominují Číňané. Nejsem samozřejmě s to popisovat, jak to celé probíhá, pouze mohu jako vnější pozorovatel konstatovat, že to není zrovna snadné. Když vidím tu spoustu tlustých svazků, co se nám válí po bytě (jsou to takové ty několikakilogramové knihy, jejichž pádem či vržením by se dalo i ublížit buď sobě, nebo případnému vetřelci), kterými se musí nebozí studenti prokousávat – není výjimkou, že dostanou za úkol prostudovat 150 stran jako přípravu na další hodinu – cítím opravdový respekt. Jak jsem mohla zpovzdálí sledovat náročnost studia práv na pražské škole, tak mi připadá, že titul odsud je opravdu zasloužený.

Co také určitě stojí za zmínku a co jsem poznala na vlastní kůži, je, že mají zdejší pedagogové neuvěřitelně blízký vztah ke svým studentům a nedávají jim nijak najevo svou nadřazenost, ačkoli mají za sebou často skvělou profesní kariéru a respektovanou publikační činnost. Prostě s nimi zacházejí jako se sobě rovnými a zajímají se o ně. Na druhý říjnový víkend proto připadl společný výlet (i za účasti rodinných příslušníků) za ctihodným panem profesorem Reileym, zakladatelem zdejšího LL.M. programu, který bydlí asi tak 30 km jižně od San Francisca.

Jelikož jsme dostali za úkol připravit něco typického pro svou národní kuchyni, po vcelku krátké úvaze a revizi kuchyňského vybavení jsem došla k názoru, že nejjednodušší bude upéct koláč. Echter Böhmischer Kuchen s echte americkými malinami. V supermarketu z devadesáti procent plném polotovarů jsem sice dost tápala, ale nakonec jsem objevila i mouku, samozřejmě pouze hladkou, i prášek do pečiva (jenom v přerostlém 120 gramovém balení) a dokonce i ovesné vločky (úplně dole v regálu s müsli a označené jako Old-Fashioned Oats). Zaplaťpámbu se koláč povedl a nebyla mezinárodní ostuda.

Pan profesor bydlí v krásné a obrovské vile nad mořem, plné obrazů a sošek z cest po Asii a Jižní Americe. Také tam má ušlechtilého loveckého psa a tu neděli se mu tam natěsnalo na tři desítky hostí. Po mezinárodním obědu, který mě definitivně utvrdil v tom, že asijská kuchyně opravdu není pro mě, jsme se vydali po útesu k moři. Procházeli jsme se, povídali si a bylo to vlastně veskrze příjemné odpoledne.

A teď to moje studium. Ano, navzdory slibu, že už se nikdy nepřihlásím na žádnou školu, který jsem si dala po notně vysilujících peripetiích své poslední studijní epizody, jsem opět zasedla do školních škamen. A rovnou jsem se propadla v čase – jazykovka s příznačným názvem Kaplan je totiž koncipovaná jako střední škola. Což s sebou samozřejmě nese pevný režim, bedlivě kontrolovanou docházku a spíš než na péči o jednotlivé studenty se tu zaměřují na kolektivní zábavy. Uf.

Takže chodím každý den od dvou do šesti do školy (dvakrát týdně mám ještě dopoledne povinně volitelné předměty), píšu domácí úkoly, o víkendech sepisuju eseje a každý týden máme gramatický test, který kontroluje, jaké děláme pokroky. Statistikami jsou tu vůbec postižení: každý týden dostávám e-mailem dobrozdání o tom, nakolik procent plním zadané úkoly i jakou mám účast v hodinách.

Ve třídě je nás dvanáct a jasně převažují bez dozoru notně rozjívení Korejci ve věku 18-23 let. Takže si tu připadám trochu jako babička Mary a nejvíc se kamarádím s Francouzem a Kuvajťanem, kteří už jsou z puberty také nějaký ten pátek venku. V rámci studia se můžu také zapojit do neplacených stáží, a tak se příští týden jdu zaškolovat jako dobrovolník do místní internetové televize Link TV. Přijdu tak sice o veškerý volný čas, ale snad mi ta zkušenost bude k užitku.

Exkurze do čtvrti Mission

A co se těch zdejších školních radovánek týče, celý tento týden u nás probíhal tzv. Spirit Week, který měl za úkol stmelit všechny studenty z Kaplanu, jichž je zhruba ke dvěma stovkám. Jednotlivé dny byly tematizované: v úterý bylo úkolem přijít ve sportovním oblečení, ve středu jsme měli alespoň po dvojicích vypadat všichni stejně, ve čtvrtek byl pyžamový den. Za všechno jsme získávali body pro své modré družstvo - všechny třídy totiž byly rozděleny do čtyř barevných skupin. Musím přiznat, že vyjma sportovního dne se na to naše třída úplně vykašlala.

Celá tahle atrakce vyvrcholila v pátek jako tzv. Field Day, kdy jsme se oděni v příslušné barvě, což u mě vůbec nebyl problém (netuším, co bych dělala, kdybych patřila do žlutého, červeného či zeleného týmu), dostavili do Golden Gate Parku na společné šibřinky. Ano, mohlo to být hezké, běhat po louce, skákat přes švihadlo a plnit legrační úkoly. Jenom by u toho nesmělo tak strašlivě pršet. Američané jsou ale zaťatí a jen tak se nevzdají, takže ani na okamžik nepřipustili, že by se ta akce dala zrušit nebo třeba posunout. Místo toho jsme mokli na rozbahněné louce, ti šťastnější se tísnili pod deštníky, zatímco se nás naši pedagogové snažili s křečovitými úsměvy přesvědčit, jak je to děsně fajn a jak jim ten déšť ale vůbec nevadí. Vydržela jsem to tam přesně hodinu a pak se se souhlasem svého lektora, který si jako jediný o té akci myslel totéž, vypařila. Úplně se děsím, co pro nás vymyslí na Halloween. Zaslechla jsem cosi o výrobě kostýmů a bojím se, že zase bude povinné kolektivní veselí. Ale o tom příště.

Karlík a továrna na čokoládu

Na druhý říjnový víkend připadl Fleet week neboli letecká přehlídka. Žilo jí doslova celé město a nedala se nezaznamenat – cvičné lety pilotů stíhaček tzv. Blue Angels, největší atrakce celé parády, nám od středy pravidelně narušovaly výuku. I naši pedagogové se tvářili, že půjde o zcela mimořádný zážitek, a tak jsme se rozhodli, že se na to tedy půjdeme podívat.

Měli jsme sice původně v plánu, že budeme celou akci sledovat pěkně z pobřeží, abychom si patřičně vychutnali modroandělský majstrštyk, kterým je podlétávání Golden Gate Bridge, ale městská hromadná doprava nás trochu vypekla (o jejích záludnostech se podrobně zmíním někdy příště). Krátce řečeno: nemá zrovna ideální intervaly – natož o víkendu – a zastávky nejsou opatřeny jízdními řády. A tak se stalo, že jsme uvízli přesně v polovině cesty a sledovali velkou část hlavního programu uprostřed městské zástavby. Ale i tak bylo na co se dívat a také co poslouchat – doslova pod kůži se nám vryl nečekaný a překvapivě nízký přelet jedné stíhačky přímo nad našimi hlavami, jejíž nepopsatelný ryk nás úplně roztřásl. Bylo to až děsivé.

Když jsme se zdejším šnekobusem konečně dovlekli na pobřeží, bylo vlastně po všem. Ale když se to tak vezme, zase o tolik jsme nepřišli. Až na místě jsme totiž zjistili, že ta nejatraktivnější místa ke koukání, na která měl přirozeně zálusk každý Sanfrancisčan, byla oplocena a pouze na pozvánky – nám podobný plebs se mohl jen mačkat opodál a vidět z celé šou zhruba to co my. A jak mi posléze zvěstovali spolužáci, kteří přišli na místo činu s mnohahodinovým předstihem, pod mostem se stejně nelétalo. Prohlídli jsme si tedy zbytky tribun, stánky s hrdě vlasteneckými propagačními předměty, dětský koutek s obludným nafukovacím tankem a usnesli se, že to byla vlastně hrozná opičárna.

A protože bylo hezky, pokračovali jsme po nábřeží pořád dál ve směru k části zvané Fisherman‘s Wharf, která je populární výhradně mezi turisty, místní od návštěvy velmi srdečně odrazují. Není to ale TAK hrozné, jak to vykreslují – jde o standardní směsici obchodů se suvenýry protkanou zaručeně pravými rybářsko-pirátskými restauracemi. Je však namístě podotknout, že jde o jedinou podobnou čistě turistickou lokalitu v celém SF!

Tady jsme narazili na něco, co suverénně zastínilo všechny stíhačky dohromady, i kdyby ten zatracený most podletěly třicetkrát za sebou. To místo se jmenuje Ghirardelli Square, nachází se na místě bývalé továrny, nyní přestavěné na spoustu restaurací, kaváren a obchůdků, a hlavně je tu světově proslulá cukrárna nesoucí jméno zakladatele.

Když jsme si vystáli frontu, ocitli jsme se v úplně jiném čase, asi tak sto let zpátky. Vůně čerstvě pražených kakaových bobů se mísila se sladkou vůní právě upečených zmrzlinových kornoutů, do toho znělo ševelení desítek návštěvníků a cinkání lžiček a úplně v rohu místnosti tiše vrněly stařičké míchací stroje, které připravovaly čokoládu přímo před zraky hostů. Dali jsme si jak vyhlášenou zmrzlinu, tak místní opravdu nešizené brownies a zalili to horkou čokoládou. La dolce vita!

Výlet do Berkeley

Navážu plynule na předchozí příspěvek, protože jedním z našich víkendových cílů na konci září byl celodenní hudebně-divadelně-taneční festival Fall Free for All, který byl pro návštěvníky (jak jinak, že?) zdarma. Nekonal se ovšem v San Franciscu, ale v Berkeley, která je vlastně naproti přes zátoku a drobet na sever k tomu. Tak jsme nasedli na BART, což je zdejší příměstský vlak, a přibližně za dvacet minut jízdy podmořským tunelem jsme vystoupili ve slavném univerzitním městě.

Naše první kroky zamířily na dopolední koncert Kronos kvartetu, který jsme v Praze propásli a kvůli němuž jsme tam vlastně vážili cestu. Hráli pěkně a měli našlapáno. Na festival dorazila opravdu velká spousta lidí a program běžel paralelně na několika scénách včetně venkovních produkcí a workshopů – například dílny gospelových písní. Ještě se sluší doplnit, že Fall Free for All pořádá neziskovka Cal Performances patřící pod University of California at Berkeley (známá coby "Cal"). Myslím si, že má Karlovka ještě co dohánět.

My jsme ale záhy festivalové dějiště opustili – naše další plány se totiž týkaly požitků nikoli uměleckých, ale technických – modelové železnice Redwood Walley Railway v Tilden parku, který je od Berkeley ale zpropadeně daleko (a zpropadeně do kopce, což jsme bohužel zjistili až teprve cestou). Jak je v USA zvykem, nejezdí tam žádná veřejná doprava a ještě ke všemu byl opravdu horký den, kdy jsme si opravdu (konečně?) připadali jako ve slunné Kalifornii. Těch několik kilometrů se zdálo takřka nekonečných, ale aspoň jsme měli z klikaté (a proklatě rozpálené) horské silnice krásný výhled na San Francisco Bay.

Když už jsem myslela, že bude po mně, dorazili jsme na místo činu. V oploceném lesíku na vrcholu kopce, překvapivě bez jakékoli reklamy, která tu doprovází takřka každou atrakci, se skrývala pečlivě udržovaná modelová železnice. A to hned dvojí velikosti: Redwood Valley Railway (pro technicky zaměřené: je to trať s rozchodem 381 mm) a o něco menší trať spravovaná sdružením Golden Gate Live Steamers (rozchod 190,5 mm), která nám sahala asi ke kolenům.

Tak jsme si hned koupili lístek a nastoupili do jednoho z vagónků, obsazených zejména dětmi, které táhla naleštěná parní mašinka. Celá trať byla překvapivě dlouhá a její správci ji opatřili domečky, pumpami, tunely i můstky (vše ve správném měřítku), aby byla iluze dokonalá. Po té příšerné kalvárii, kdy už jsem pochybovala, zda jdeme vůbec správně, jsme byli najednou jako u vytržení a, jen co jsme se vrátili na nádraží, chvátali jsme vyzkoušet i tu menší dráhu. Ta byla ještě o dost legračnější - museli jsme se pořádně držet, abychom z těch miniaturních vagónků nespadli. Po okružní jízdě jsme si ještě prohlédli depo plné lokomotiv, nabrali vodu a vydali se zase na cestu zpátky.

Tentokrát jsme měli štěstí - netrvalo dlouho a podařilo se nám stopnout auto (což se rovná takřka zázraku, zdejší řidiči prý vůbec nezastavují, protože stopaře považují za potenciální vrahy, kriminální živly a teroristy v jednom). Konverzace v autě sice trochu vázla – na řidičovu otázku, zda jsme z Ruska, jsme odvětili, že nikoli, načež následoval dotaz, zda musíme v Rusku zastavovat na červenou – ale protože nás přiblížil do centra, přešli jsme to taktně bez poznámek.

Díky odvozu jsme ještě stihli zajít do místní galerie (spravované jak jinak než zdejší univerzitou), vrátit se do víru festivalového dění a vyslechnout již méně povedený koncert barokní hudby (ach ten příšerný zlozvyk zdejšího publika tleskat po jednotlivých větách, na konci samozřejmě nekritické standing ovation) a dokonce jsme zvládli i návštěvu místního paleontologického muzea, kde je k vidění kostra tyranosaura.

A pak už jsme jeli celí utahaní domů.

 

Aida s vůní popcornu aneb O kultuře

Jakožto oběť profesionální deformace a protože San Francisco je nevídaně kulturní město, nemůžu psát v druhém příspěvku o ničem jiném. Jelikož je teď léto (přesněji by teď mělo být, místní dokonce tvrdí, že je nejchladnější léto za posledních 40 let), s nejrůznějšími venkovními produkcemi, koncerty a festivaly se doslova roztrhl pytel. Každý večer se v ulicích hraje a zpívá, ať už jde o produkce jednotlivců nebo vystoupení kapel. A proč? Prostě jen tak. Zrovna tenhle víkend byl nedaleký Golden Gate Park v obležení tisíců lidí, protože se tu konal bluegrassový festival. Zdarma. Vůbec spousta akcí je tu překvapivě zdarma.

Co se literatury týče, je SF samozřejmě neodmyslitelně spjato s Beatniky. Mají tu své muzeum, tak trochu omšelé a v těsné blízkosti (jak jinak) dosti podezřelých podniků, ale hlavně je na Columbus Avenue dobře zásobené knihkupectví City Lights Bookstore, které založil roku 1953 Lawrence Ferlinghetti a kde mají opravdu bohatý výběr literatury – od prózy a poezie z celého světa po politické manifesty. Ve čtvrtek večer jsme tam navštívili čtení z Ginsbergova Kvílení (Howl), které nově ilustroval Ginsbergův souputník Eric Drooker a které bylo vydáno jako tzv. „Graphic Novel“ vycházející z Drookerova stejnojmenného animovaného filmu. Sešla se tam nepříliš početná skrumáž velmi alternativně vyhlížejících bohémů různého věku, až si tam člověk připadal skoro jako v nějakém anarchistickém kroužku (nebo na Filosofické fakultě).

Zdejší výstavy stojí také za zmínku. Protože se v současné době rekonstruuje Musée d’Orsay, připutovala část sbírek do výstavních prostor zdejší galerie de Young. První výstava, která už bohužel skončila, představila tvorbu Maneta, Moneta a Degase (Birth of Impressionism), od minulého týdne je zpřístupněna navazující část s díly Van Gogha, Gauguina a Cézanna (Post-Impressionist Masterpieces). Do toho instalovali v Legion of Honor (galerii, kterou máme doslova za domem) komponovanou výstavu zasazující impresionisty do kontextu doby vzniku, do politických, společenských i kulturních událostí. Duše uměnímilovného člověka tiše jásá a neví, kam jít dřív – těch galerií jsou tu totiž desítky. A umění se tu koneckonců dá obdivovat i v prodejních galeriích. Do školy jezdím kolem obrovského obchodu, kde mají za výlohou plátna od Miróa nebo Picassa. Můžete si je koupit jako v supermarketu.

A nakonec nelze nezmínit divadlo - hned první týden jsme totiž navštívili tři divadelní představení, dvě operní a jedno činoherní. San Francisco Opera je obrovský a velmi, velmi konzervativní stánek múz. Zatím jsme zde zhlédli Figarovu svatbu a rozhodně nešlo o moderní divadlo, spíš o propad v čase o dobrých 50 let – těžkopádná kašírovaná scéna, historizující kostýmy… Imaginace? Náznak? Metafora? Nic z toho, spíš to připomínalo špatnou televizní inscenaci. Ovšem proti orchestru a pěveckým i hereckým (!) výkonům všech zúčastněných nelze říci ani Ň, bylo to díky nim nakonec docela stravitelné.

Jestliže se dá o Figarovi napsat, že byl svižně a živě pojatý alespoň v hereckých partech, o inscenaci Aidy se nedá utrousit než, že šlo o těžkopádnou, nákladně kostýmovanou a výpravnou podívanou, v níž mě opravdu překvapilo jenom to, že po jevišti nechodil živý slon, ale byl nahrazen přiznaně (!) animovanou loutkou. Na té inscenaci bylo totiž zdaleka nejzajímavější to, kde jsme ji viděli: na baseballovém stadionu zdejšího neobyčejně oblíbeného klubu San Francisco Giants. Přinesli jsme si deku, kterou jsme si rozložili na trávníku, jinak tedy hrací ploše, vytáhli sendviče a nerušeně sledovali projekci na velkoplošné obrazovce. V divadle sledovalo představení 3000 diváků, s námi na stadionu 30 000.

Na činohru jsme se vypravili také ven, tentokrát do parku Presidio, kde hráli Dva šlechtice veronské v rámci akce Shakespeare in the Park. Inscenace Kennetha Kellehera byla zasazena do 60. let a na to, jak je ta hra blbá, tak bylo její provedení velmi dobré a nepostrádalo vtip (který jsem v ní při četbě rozhodně neodhalila). A opět šlo, stejně jako u Aidy, o akci zdarma, která přilákala relativně velký počet lidí, kteří by do divadla možná ani nikdy nešli.

Ještě musím na konec zmínit zdejší publikum. Je totiž doslova boží - spontánní, neustále reagující (i na otřepané vtípky nebo narážky) a velmi komunikativní. U nás jsem málokdy zažila při sledování sebelepší komedie tak hurónský smích, jako tady na opeře (!) Figarova svatba. A ten hlasitý údiv, když dojde k odhalení Figarovy totožnosti a on rozpozná svoje rodiče… Zdejší diváci jsou zkrátka tak trochu jako děti.

Post scriptum pro všechny starostlivé: Samozřejmě, že tu jen netrajdáme po okolí, ale svědomitě plníme si své studijní povinnosti. O tom ale zase někdy příště...