Začnu tím nejslabším, a tím je ve kalifornských luzích a hájích rozhodně činohra. Měli jsme tu čest seznámit se se dvěma opusy ceněného American Conservatory Theatre a dodnes nevíme, proč je tak nekriticky ceněné. Asi že je sto let staré a hrála tu Isadora Duncan, jiný důvod mě nenapadá. První veledílo zdejší produkce byla inscenace Molièrových Scapinových šibalství. Režii a hlavní roli obstaral komik Bill Irwin a po mém soudu se měl minimálně jedné funkce vzdát. Výsledkem jeho inscenačního úsilí byla urputná komedie, v níž jsem konečně pochopila, co to znamená „utírat si nos židlí“. Mistr režíroval výhradně sám sebe a ostatní stafáž mu pouze nahrávala. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby alespoň trochu respektoval zákonitosti divadelního času. Naprostým majstrštykem v tomto ohledu byla závěrečná scéna, kde svěsil ceduli s nápisem „honička“ a nechal herce patnáct minut nejapně pobíhat po jevišti. Strašné!
Druhé dílo téhož souboru se jmenovalo Marcus a bylo zdarma - hráli totiž v rámci celoamerické akce Free Night of Theater, kdy jenom v San Franciscu bylo rozdáno na 7500 vstupenek. Ta naše „Free Night“ připadla shodou okolností na Halloween, a proto přišla část diváků v kostýmech. Například vedle mě seděla mourovatá kočka i s ocáskem, a až při bližším ohledání bylo patrné, že ta paní uvnitř už ten kostým obléká několikátou dekádu. Ale vraťme se k Marcusovi od Tarella Alvina McCraneyho. Po Scapinovi mi bylo trochu líto vyhozených peněz, což v tomto případě odpadlo, ale to bylo asi jediné pozitivum večera. Herci byli slabí, text duchamorný (když původní myšlence se zajímavost upřít nedá; drama zobrazuje dospívání homosexuálního teenagera na americkém jihu s aluzemi na africkou mytologii a s předzvěstí blížící se tragédie v podobě hurikánu, o němž se hlavnímu hrdinovi zdají sny) a režisér (Mark Rucker) by měl vrátit školní diplom, obdržel-li nějaký. Aranžovat herecké akce jakou pouhé přechody herců zleva doprava a nechat je zcela nahodile a beze smyslu odříkávat scénické poznámky, bych odpustila nanejvýš posluchači 2. ročníku, kterého dočasně okouzlil Brecht. Zkrátka a dobře, do třetice už to asi zkoušet nebudeme.
Do zdejších operních mrtvolek už jsem myslím kopala minule, a tak jen stručně. Pucciniho Madama Butterfly byla japonštější než Hokkaido a Šikoku dohromady a na Cyranovi z Bergeracu bylo pozoruhodné pouze to, že titulní roli odzpíval Plácido Domingo. Ale skvěle.
Takže se posuňme v žebříčku k představením, která už opravdu stála zato. Začnu muzikálem A Funny Thing Happened on the Way to the Forum podle Plauta z produkce Eureka Theatre, které se přímo specializuje na uvádění klasických muzikálů. Zpěváci až na výjimky spadali do druhé ligy, ale inscenaci se nedal upřít smysl pro pointování výstupů a dobře zvládnuté gradování gagů (přesně to, co Scapin postrádal až bolestně), i když to video vypadá hrozně. Zároveň mě zaujalo, jak dobře je tenhle muzikál vystaven: měl úplně ukázkovou strukturu s čísly jednotlivých postav, gradovanými sborovými pasážemi a to vše zabalené do zapamatovatelných, ale rozhodně ne laciných, melodií. Proč se v Praze proboha produkují kvanta premiér diletantských písničkálů, když by se dalo sáhnout třeba po tomhle svižném titulu z 60. (!) let?
Dalším zážitkem z ranku těch lepších byla rozhodně Šeherezáda, kterou jsme viděli v Yerba Buena Center for the Arts – šlo o brilantní choreografie Alonza Kinga na hudbu Poulenca a Corelliho (Dust and Light) a Zakira Hussaina inspirovaného Rimským-Korsakovem (Šeherezáda). Konečně jsme se dočkali abstraktní scény, promyšlené práce se světlem a divadelním prostorem a samozřejmě naprosto strhujících tanečních výkonů.
A to nejlepší nakonec. V sobotu 16. října jsme se zúčastnili akce nazvané Trolley Dances, která spočívala v tom, že jsme si ráno vyzvedli reflexní pásku na ruku a v příslušný čas se dostavili se stejně barevně označenými k Harvey Milk Center for Recreational Arts v Duboce Park, kde akce začínala. Tady jsme zhlédli tři vystoupení, jedno dojemně amatérské, v němž se místní čínské ženy vlnily v rytmu exotické hudby, druhé a třetí se odehrávalo u tramvajové zastávky. Po jejich skončení jsme společně nastoupili do tramvaje a přesunuli se do Botanické zahrady v Golden Gate parku. Tam nás čekaly ještě další tři tanečky, přičemž poslední, pravděpodobně inspirovaný Snem noci svatojánské, odtančili na rozlehlé louce členové pořádajícího Epiphany Theatre. Mám znovu opakovat, že se jednalo o akci, která byla pro veřejnost zdarma?
Jenže tím naše sobota zdaleka nekončila. Po zevrubné prohlídce botanické zahrady (dokonce s odborným výkladem) jsme se vydali k Presidio Parku, kde nás navečer vyzvedl loutkář Steven Ritz-Barr, který tudy projížděl do Sebastopolu. Tam se totiž nedá bez auta jen tak lehce dostat, a tak jsme se k němu prostě nasáčkovali, protože ten dobrý muž měl namířeno stejně jako my na premiéru inscenace Hands Up! v podání Conrada Bishopa a Elizabeth Fuller alias The Independent Eye Theater. Měl pěknou limuzínu a pozval nás na večeři, tak jsem si libovala, jak se tu mají loutkáři dobře. Pak jsem ale pochopila, že dobře se mají jen ti, kteří se dali do služeb filmu a televize. Independent Eye je totiž ryzím příkladem toho, jak to vypadá, když se člověk (přesněji: nepraktický intelektuál) věnuje loutkám pouze pro vlastní potřebu a na hmotné statky, natož nějaký prospěch nehledí. Své inscenace uvádí Nezávislé Oko v jakési přestavěné stodole na okraji veskrze nudného maloměsta, o nějaké PR se zrovna nestará a vstupné má dobrovolné.
Inscenace Hands Up! sestávala z devíti drobných skečů o smrti za použití různých druhů loutek. Všechny byly vtipné, některé končily na můj vkus moc smířlivě, nevím, jestli to je rys evropské mentality, ale já bych v humoru přitvrdila a nebála se přičernit. Nicméně ve srovnání s většinou toho, co jsme tu měli tu čest vidět, to bylo velmi zdařilé.
 |
| Masky ve studiu |
V druhý den nás ještě Conrad popovezl na autobusovou zastávku a my se mohli pohodlně vrátit domů. Ano, naše drzost nezná mezí; ale také by se to dalo nazvat jako „líná huba, holé neštěstí“. Záleží totiž jen na úhlu pohledu.
Žádné komentáře:
Okomentovat