Feste und Bräuche

Se zdejším způsobem života, kterému jsem se věnovala minule, samozřejmě souvisí i to, jak jsou slaveny svátky. První, který se nám tu namanul, byl Halloween a musím zkonstatovat, že to byl kulturní šok o velikosti dospělého bizona. Věděla jsem, že je diametrálně odlišný od způsobu, jak si připomínáme své zesnulé my (ano, i v tomto případě je původ svátku stejný, ale zdejší vývoj úplně převrátil původní smysl), od maturity jsem si ještě matně pamatovala pokřik „trick-or-treat“, ale na papíře to celé nevypadalo zdaleka tak bizarně jako ve skutečnosti.

Když se koncem října začaly množit dotazy z řad pedagogů, za co že půjdeme na halloweenskou party, trochu jsem znejistěla a má nejistota den po dni narůstala. Vitríny všech obchodů se postupně proměnily v přehlídku ošklivých věcí: zakrvácených figurín, upírů, kostlivců, pavouků, netopýru a podobně. Většina oken byla polepena lebkami (opravdu vtipný mi přišel cynicky stručný nápis na jednom domě: „HUMAN BONES FOR SALE“), v korunách stromů se houpali oběšenci a samozřejmě nikde nechyběly vydlabané dýně, které byly z toho všeho asi nejmírumilovnější.

Až potud to bylo vlastně relativně normální, brala jsem to jako neškodný svátek pro děti, vyznavače gothic a podivíny se sklony k morbidnostem. Ovšem dokud jsem nevstoupila do obchodu prodávajícího kostýmy… určené dospělým! Byla tu spousta lidí a vybírali si, zda půjdou na party v převleku za šmoulu, Jacka Sparrowa, Harryho Pottera nebo flašku kečupu. Ty kostýmy byly opravdu perverzní. Michael Jackson vedle Supermana, Freda Flinstonea nebo hraběte Draculy. Hamburger vedle hotdogu, strýčka Sama nebo Super Maria. Mým favoritem se stal kostým ortodoxního rabína, který byl bůhví proč nejlevnější. Ženská sekce byla o poznání monotematičtější: sexy pirátka, sexy policistka, sexy uklízečka, sexy cokoli. K tomu všemu se v tom obchodě prodávaly žertovné paruky, nalepovací vousy, škrabošky a podobné propriety.

Ono je to fakt hodně podivné. Musím říct, že mi ani tak nevadily ty bláznivé kostýmy, jako spíš když se lidé namaskovali za zombie s pokud možno naturalistickými detaily postupného rozkladu a ploužili se po ulici v zakrvácených overalech. Zkrátka se tu z původně pietního aktu stal nevázaný karneval, což vypadalo zvnějšku legačně, ale bez mučení přiznávám, že jsem se s tím nedokázala vnitřně zcela smířit. Ale všechny kolem to evidentně bavilo, takže je to tak asi v pořádku.

Druhý typicky americký svátek, který jsme tu zažili, byl Den díkůvzdání. Pro ty, co to neví, nebo už to zapomněli, jde o svátek, který připadá na čtvrtý listopadový čtvrtek a připomíná památku prvních dožínek, které slavili roku 1621 poutníci připluvší na Mayflower a přeživší rok v Novém světě za pomoci indiánů (kteří své dobrosrdečnosti jistě dodnes hořce litují). Dvě kostýmované figurky poutníků v holandském oblečení ze 17. století jsou proto tradiční dekorací zdobící slavnostní stůl. A protože na ten den vyšel i státní svátek Katek, dalo se říci, že jsem měla snad poprvé v životě oslavu opravdu ve velkém stylu.

Na oslavu jsme totiž byli pozváni do konzervativní echt americké rodiny, takže jsme si ten svátek vychutnali se vším všudy. Protože vychutnávání jest to, oč tu běží. Na Wikipedii jsem dokonce našla, že se v USA během Dne díkůvzdání spotřebuje až kolem 50.000.000 krocanů (největší spotřebu krůtího masa per capita na světě má ale údajně Slovensko). Kromě nás přišlo ten den ještě asi třicet hostů, ať už členů rodiny nebo blízkých přátel, a tak jenom my jsme ty krocany spořádali tři. A k tomu nádivku a bramborovou kaši a řepu naloženou v brusinkové šťávě a zadělávané fazolky na smetaně a vařenou kukuřici a zeleninový salát a sladký salát s jahodami a želatinou a dýňový koláč a čokoládový dort a všechno to bylo moc dobré.

Pochopila jsem, že Thanksgiving Day je pro každou americkou rodinu zdaleka nejvýznamnější svátek (kam se hrabou Vánoce), kdy se sjíždí opravdu celá rodina (je dost těžké sehnat letenky nebo jízdenky, neopatří-li si je člověk včas, alespoň s tříměsíčním předstihem). Dopoledne a odpoledne tráví rodina buď sportem, nebo procházkou venku, aby člověku patřičně vyhládlo, a večer se pak všichni hodí do gala a sejdou se u slavnostní tabule, kde už jen hodují a konverzují. Celý dům našich hostitelů byl proto vyšňořen, všude hořely svíce, v krbu plápolal oheň a tomu všemu kralovala energická matka rodu, která na sobě nedala znát stín únavy, ačkoli uvařit takové kvantum jídla (a všechno vyjma moučníků bylo překvapivě opravdu domácí) a obsloužit tolik strávníků není zrovna legrace. Jediné, co tu nóbl atmosféru v nóbl rodině vracelo zpátky na zem, byl zde již jednou zmiňovaný úchop příboru (ano, Evropan se prozradí na první pohled) a neustále puštěná televize. Ale jinak to byl velmi hezky strávený večer s mimořádně příjemně oživlým maturitním tématem.

Neodpustím si ale doplnit, co se v Americe děje den po poklidném a kontemplativním dni vzdávání díků. Následuje totiž tzv. Black Friday, kdy se chodí nakupovat a de facto se tak oficiálně zahajuje vánoční nákup dárků. Ten den totiž valná většina obchodníků srazí ceny na polovic a otvírá se už v pět ráno (někteří s postupujícím časem ceny zase zdvihají). Najdou se i šílenci, kteří si svého krocana zhltnou ve frontě před obchoďákem, následně zalehnou do spacáku a v pět ráno se porvou u vchodu, kdo půjde k regálům jako první. V novinách jsem viděla pána, který se chlubil tím, že ukořistil dvě televize, jeho manželka a dcera také po dvou (kempovali před obchodem už od úterý). Co s nimi budou dělat, netuším. A ve zprávách jsem zahlédla reportáž o skoro ušlapaném muži, kterému dav koupěchtivých nalomil ploténku, a on se jen sebral ze země a s obličejem zkřiveným bolestí se rozeběhl do hloubi nákupního ráje (viz video níže). Jiný kraj, jiný mrav. Ale říkám si, bylo by to u nás o tolik jiné?

Way of Life

Na pobyt v Americe jsem se nijak zvlášť nepřipravovala, považujíc všechny takzvaně západní kultury vyrůstající z víceméně podobných historických základů za blízké, neřkuli totožné. Jenže ouha, dlouhodobým pobytem přece jen na drobnější kulturní šoky, nebo řekněme šůčky došlo.

Začněme putování americkým všedním životem zcela pragmaticky, a to jídlem. Netajím se velkou zálibou ve vaření, kterou mi zdejší zvyky a obyčeje rozhodně neusnadňují. Většinu sortimentu v obchodě tvoří polotovary nadupané konzervanty a aditivy, ať sypké, v plechovce nebo zmražené. Když už se člověk dopátrá původních surovin, bývají zase v olbřímích baleních, dvoj až trojnásobných oproti evropskému standardu. Obrovská je tu i prodávaná zelenina a ovoce, s genetickými modifikacemi si místní evidentně hlavu nelámou. Například jedna cibule váží přibližně jednu libru, čili zhruba půl kila (!). Nezvykle velká jsou i třeba zdejší kuřata (mimochodem maso je tu ve srovnání s jinými druhy potravin neuvěřitelně levné), až má člověk pocit, že to kuře kupuje i s preventivní dávkou antibiotik.

Co mi trochu hlava nebere je obsese nutričními údaji. Jsou na všem a informaci o obsahu tuku se dočtete i na lahvi s balenou vodou. Při honbě za dietní stravou Američané například brutálně odtučňují všechny mléčné výrobky, takže je problém najít normální jogurt (na smetanový rovnou zapomeňte). Ale to, že je téměř ve všem včetně chleba dodatečně přidaný cukr (v horším případě aspartam), nikoho nepálí. Nehledě na nehynoucí popularitu smažených jídel a brambůrek, které si tady lidé dávají k obědu.

Už se mi hrozně stýská po obyčejné pšenično-žitné šumavě, tady mají z 99,9% pouze toustové chleby nebo bagety z bílé mouky a jakýkoli náznak celozrnnosti vyšroubuje cenu pečiva až absurdně nahoru. Vůbec co se cen týče, jsou zhruba dvojnásobné, než u nás, takže týdenní nákup nás tu zpravidla stojí kolem 70-80 dolarů. A to už jsme docela zdatní v systému slev a slevových kupónu (jsou jich tři druhy a dají se získat jak v obchodě, tak z letáku, tak na internetu a ještě máme slevovou zákaznickou kartu), který je uživatelsky vstřícný přibližně jako slevový systém Českých drah.

A ze samoobsluhy se rovnou přesuňme do restaurace. Nemusí vůbec jít o nóbl podnik a ceny člověka stejně trochu zarazí. Byli jsme v mexické restauraci a za celkem střídmou večeři jsme vyplácli 25 dolarů, ani jsme nemrkli. Nebo například večeře formou bufetu (!) v SF opeře stála dokonce 35 dolarů na osobu (byli jsme naštěstí pozváni). Relativně levné jsou samozřejmě fastfoody, ale ty se vážně nedají navštěvovat pořád, člověk má pokaždé neodbytný pocit, že do sebe souká umělou hmotu. Mimochodem, když už jsme u těch restaurací, úplně mě fascinovala zdejší (ne)kultura stolování. Nejsem žádný Guth-Jarkovský, ale způsob, jakým většina Američanů zdolává pokrmy, jsouc pro to vybavena pouze vidličkou, jejíž uchopení se nedá nazvat jinak, než že ji drží jako prase kost, mě až zarazila.

Přesuňme se od drahých potravin do sféry nezkonzumovatelného konzumu. Co se totiž nakupování elektroniky a oblečení týče, nemůžu si zdejší ceny vynachválit. Tak jsem si pořídila nové objektivy, externí blesk a spoustu kvalitního značkového oblečení. Milé dámy, tady se tak dobře utrácí za hadry, že se až stydím přiznat, co jsem si všechno obstarala. Žádný z mých úlovků nepřesáhl cenu třiceti dolarů, a to včetně bot, bezešvého funkčního oblečení na sport, večerních šatů a zimního kabátu. Jsem zvědavá, jak to všechno pobereme při cestě domů.

Od nákupu oblečení ke stylu oblékání. Je to čistokrevná hrůza, pokud se valná většina místních pokusí o nějakou eleganci. Už jsem se zmiňovala, že se tu na značky nehledí a každý nosí, co je mu příjemné. To je fajn. Můžu chodit do školy jako šupák v keckách, riflích a mikině a jsem od domácích k nerozeznání. Jenže když dojde na nějakou společenskou příležitost, jako je třeba premiéra v opeře, padne kosa na kámen. Výjimkou nejsou nemožné kombinace barev a vzorů, vesměs nepadnoucí střihy; smutný pohled bývá na nekritické ženské nasoukané do modelů původně určených pro dívky velikosti XS (proklet buď ten, kdo vymyslel módu legín a ještě prokletější ten, kdo je šije ve velikosti XXXL). Rozhodně se nepovažuji za arbitra elegance, ale šarm, jaký mají třeba Francouzky, i když jdou jenom vynést smetí, jsem tu ještě koutkem oka nezahlédla.

Mimochodem, když už jsme u těch velikostí – koupila jsem si džíny. Na tom samozřejmě není nic pozoruhodného, vyjma toho, že jsou velikosti 0 (slovy: nula). A ty největší, co tam měli, byly velikost 16 (rozměry připomínaly cirkusový stan). Dlouho jsem přemýšlela, kam proboha chodí nakupovat ty útlounké a drobné Asiatky, kterých je tu spousta. Už jsem na to přišla - chodí do dětského oddělení. Ale na druhou stranu je zase třeba konstatovat, že přinejmenším v SF nejsou Američané tak strašlivě tlustí, jak jsem si myslela. Jasně, nejsou to žádní rachitičtí drobečci, vyjma většiny těch s asijskými předky, ale opravdu tragicky obézních jich není nijak závratně víc než u nás.

Co je na místních sympatické, je to, že jsou velmi slušní a ohleduplní, což platí bezvýhradně i o řidičích – chodci tu mají absolutní přednost. Ohleduplnost se ale nevztahuje na jednu věc, která dokáže být dost enervující, zejména děje-li se v uzavřeném prostoru (například autobuse), kde je člověk nucen dlouhodobě setrvat. Místní totiž vůbec nepoužívají kapesníky a dokážou popotahovat nekonečně dlouhé minuty; zejména nyní v době počínajících viróz je to hotový koncert pro desítky nosů a jedny nervy. To mi, přiznávám, opravdu vadí.

Další, co je na Sanfrancisčanech pozoruhodné, je to, jak jsou otužilí. Doteď chodí v kraťasech a nezřídka v sandálech, zatímco my, nemístní, se choulíme v bundách a kabátech. Ta jejich horkokrevnost má ale jednu nevýhodu: pořád větrají (nejoblíbenější disciplína je otvírat okénka včetně střešního v autobuse), případně klimatizují místnosti. Myslím si, že máme tepleji doma v ledničce, než je ve školní počítačové laboratoři nebo ve třídě. Další místní kuriozita je, že se tu v každé drogerii nebo samoobsluze očkuje proti chřipce. Představuji si tu situaci velmi plasticky: pár jde po ulici, bloumá sluncem zalitým nedělním odpolednem a přemýšlí, jestli si zajít na hamburger, na zmrzlinu, nebo… Co se třeba dát společně očkovat?!

Co je na tuzemcích chvályhodné - recyklují odpad. Sice poněkud podivně, protože hází všechno do jednoho kontejneru, ale cení se i snaha. Jediné s čím si zrovna hlavu nelámou, je spotřeba vody. Jsou doslova posedlí zaléváním trávníků, a to i bezprostředně po dešti, nemluvě o toaletách, kterými protéká naprosto zbytečné kvantum vody. Mimochodem, slovo toaleta ani WC se nepoužívá, asi že je neslušné. Místo toho se říká bathroom nebo restroom, což mi přijde srandovní. Ale abych jenom nehanila, za zdejší výbornou věc považuji pítka, která jsou ve všech budovách, včetně muzeí a divadel, a jako následování hodné se mi jeví i bezplatné podávání vody ke každému jídlu, což aby v Praze pohledal.

Co je na místních zvláštní – takřka všichni diváci (nebo návštěvníci muzeí a galerií, které jsou mimochodem otevřeny pouze do 17 hodin a některé jen ve všední den) si vůbec neodkládají kabáty. Například pro celou velkou operu (o kapacitě 3000 míst) fungují dvě miniaturní šatničky, zpravidla prázdné. A trochu nezvyklé, když už jsme u divadla, jsou i děkovačky – ať se představení divákům líbí sebevíc, herci se klaní pouze jednou. A na premiérách se ani nerozdávají květiny, jen se ukloní a jde se domů. Nezřídka diváci houfně odchází ještě během již tak dosti krátkého potlesku. Také tu vůbec neplatí pravidlo, že pokud člověk přechází kolem už sedících diváků, je k nim čelem. Ale to už jsou opravdu hnidy, to uznávám.

Navzdory všem jinakostem a výtkám je totiž v San Franciscu příjemně. Některé čtvrti (North Beach) mají vysloveně evropský ráz a lidé – alespoň místní to tvrdí – jsou oproti zbytku země mnohem liberálnější a otevřenější; přinejmenším jejich tolerance ve vztahu k menšinám všeho druhu, zejména gay komunitě, je učebnicová. A perlička na závěr. Minulý týden tu proběhly volby – mimochodem, na titulní stránce mnoha novin byly návody od jednotlivých stran na to, jak volit, protože se volilo z tolika možností a odpovídalo se na tolik otázek, že mi to opět připomnělo neproniknutelnost některých slevových systémů na obou stranách zeměkoule. Ale zpátky k volbám: jedna z otázek celokalifornského referenda byla, zda legalizovat marihuanu. Návrh opravdu jen těsně neprošel, ale všichni předpokládají, že v dalších volbách už určitě uspěje. Navzdory tomu, každý, kdo se kdy prošel za soumraku kolem kteréhokoli klubu, nebo potkal na ulici skupinku hodně veselých kumpánů a má v pořádku čichové ústrojí, nepochybně identifikoval trávu. Je tu totiž možné si dojít za lékařem a vysvětlit mu, že marihuanu nutně potřebuji z léčebných důvodů. Na základě toho člověk získá oficiální dobrozdání, že ji může legálně a veřejně užívat a hotovo. Není to vlastně tak trochu oblíbená česká „pouhá jenom lest“?

Jako lázeňské veverky

Omlouvám se všem nemilovníkům divadla, ale nastřádala se nám spousta zhlédnutých představení, o něž bych se chtěla podělit.
Začnu tím nejslabším, a tím je ve kalifornských luzích a hájích rozhodně činohra. Měli jsme tu čest seznámit se se dvěma opusy ceněného American Conservatory Theatre a dodnes nevíme, proč je tak nekriticky ceněné. Asi že je sto let staré a hrála tu Isadora Duncan, jiný důvod mě nenapadá. První veledílo zdejší produkce byla inscenace Molièrových Scapinových šibalství. Režii a hlavní roli obstaral komik Bill Irwin a po mém soudu se měl minimálně jedné funkce vzdát. Výsledkem jeho inscenačního úsilí byla urputná komedie, v níž jsem konečně pochopila, co to znamená „utírat si nos židlí“. Mistr režíroval výhradně sám sebe a ostatní stafáž mu pouze nahrávala. To by ještě nebylo tak zlé, kdyby alespoň trochu respektoval zákonitosti divadelního času. Naprostým majstrštykem v tomto ohledu byla závěrečná scéna, kde svěsil ceduli s nápisem „honička“ a nechal herce patnáct minut nejapně pobíhat po jevišti. Strašné!



Druhé dílo téhož souboru se jmenovalo Marcus a bylo zdarma - hráli totiž v rámci celoamerické akce Free Night of Theater, kdy jenom v San Franciscu bylo rozdáno na 7500 vstupenek. Ta naše „Free Night“ připadla shodou okolností na Halloween, a proto přišla část diváků v kostýmech. Například vedle mě seděla mourovatá kočka i s ocáskem, a až při bližším ohledání bylo patrné, že ta paní uvnitř už ten kostým obléká několikátou dekádu. Ale vraťme se k Marcusovi od Tarella Alvina McCraneyho. Po Scapinovi mi bylo trochu líto vyhozených peněz, což v tomto případě odpadlo, ale to bylo asi jediné pozitivum večera. Herci byli slabí, text duchamorný (když původní myšlence se zajímavost upřít nedá; drama zobrazuje dospívání homosexuálního teenagera na americkém jihu s aluzemi na africkou mytologii a s předzvěstí blížící se tragédie v podobě hurikánu, o němž se hlavnímu hrdinovi zdají sny) a režisér (Mark Rucker) by měl vrátit školní diplom, obdržel-li nějaký. Aranžovat herecké akce jakou pouhé přechody herců zleva doprava a nechat je zcela nahodile a beze smyslu odříkávat scénické poznámky, bych odpustila nanejvýš posluchači 2. ročníku, kterého dočasně okouzlil Brecht. Zkrátka a dobře, do třetice už to asi zkoušet nebudeme.



Do zdejších operních mrtvolek už jsem myslím kopala minule, a tak jen stručně. Pucciniho Madama Butterfly byla japonštější než Hokkaido a Šikoku dohromady a na Cyranovi z Bergeracu bylo pozoruhodné pouze to, že titulní roli odzpíval Plácido Domingo. Ale skvěle.



Takže se posuňme v žebříčku k představením, která už opravdu stála zato. Začnu muzikálem A Funny Thing Happened on the Way to the Forum podle Plauta z produkce Eureka Theatre, které se přímo specializuje na uvádění klasických muzikálů. Zpěváci až na výjimky spadali do druhé ligy, ale inscenaci se nedal upřít smysl pro pointování výstupů a dobře zvládnuté gradování gagů (přesně to, co Scapin postrádal až bolestně), i když to video vypadá hrozně. Zároveň mě zaujalo, jak dobře je tenhle muzikál vystaven: měl úplně ukázkovou strukturu s čísly jednotlivých postav, gradovanými sborovými pasážemi a to vše zabalené do zapamatovatelných, ale rozhodně ne laciných, melodií. Proč se v Praze proboha produkují kvanta premiér diletantských písničkálů, když by se dalo sáhnout třeba po tomhle svižném titulu z 60. (!) let?



Dalším zážitkem z ranku těch lepších byla rozhodně Šeherezáda, kterou jsme viděli v Yerba Buena Center for the Arts – šlo o brilantní choreografie Alonza Kinga na hudbu Poulenca a Corelliho (Dust and Light) a Zakira Hussaina inspirovaného Rimským-Korsakovem (Šeherezáda). Konečně jsme se dočkali abstraktní scény, promyšlené práce se světlem a divadelním prostorem a samozřejmě naprosto strhujících tanečních výkonů.

A to nejlepší nakonec. V sobotu 16. října jsme se zúčastnili akce nazvané Trolley Dances, která spočívala v tom, že jsme si ráno vyzvedli reflexní pásku na ruku a v příslušný čas se dostavili se stejně barevně označenými k Harvey Milk Center for Recreational Arts v Duboce Park, kde akce začínala. Tady jsme zhlédli tři vystoupení, jedno dojemně amatérské, v němž se místní čínské ženy vlnily v rytmu exotické hudby, druhé a třetí se odehrávalo u tramvajové zastávky. Po jejich skončení jsme společně nastoupili do tramvaje a přesunuli se do Botanické zahrady v Golden Gate parku. Tam nás čekaly ještě další tři tanečky, přičemž poslední, pravděpodobně inspirovaný Snem noci svatojánské, odtančili na rozlehlé louce členové pořádajícího Epiphany Theatre. Mám znovu opakovat, že se jednalo o akci, která byla pro veřejnost zdarma?

Jenže tím naše sobota zdaleka nekončila. Po zevrubné prohlídce botanické zahrady (dokonce s odborným výkladem) jsme se vydali k Presidio Parku, kde nás navečer vyzvedl loutkář Steven Ritz-Barr, který tudy projížděl do Sebastopolu. Tam se totiž nedá bez auta jen tak lehce dostat, a tak jsme se k němu prostě nasáčkovali, protože ten dobrý muž měl namířeno stejně jako my na premiéru inscenace Hands Up! v podání Conrada Bishopa a Elizabeth Fuller alias The Independent Eye Theater. Měl pěknou limuzínu a pozval nás na večeři, tak jsem si libovala, jak se tu mají loutkáři dobře. Pak jsem ale pochopila, že dobře se mají jen ti, kteří se dali do služeb filmu a televize. Independent Eye je totiž ryzím příkladem toho, jak to vypadá, když se člověk (přesněji: nepraktický intelektuál) věnuje loutkám pouze pro vlastní potřebu a na hmotné statky, natož nějaký prospěch nehledí. Své inscenace uvádí Nezávislé Oko v jakési přestavěné stodole na okraji veskrze nudného maloměsta, o nějaké PR se zrovna nestará a vstupné má dobrovolné.
Inscenace Hands Up! sestávala z devíti drobných skečů o smrti za použití různých druhů loutek. Všechny byly vtipné, některé končily na můj vkus moc smířlivě, nevím, jestli to je rys evropské mentality, ale já bych v humoru přitvrdila a nebála se přičernit. Nicméně ve srovnání s většinou toho, co jsme tu měli tu čest vidět, to bylo velmi zdařilé.

Masky ve studiu

Po představení jsme pomohli oběma aktérům uklidit židličky a přesunuli se i se Stevenem do jejich útulného domu. Po dlouhé debatě o stavu loutkářství ve světě – překvapilo mě, že se potýkají s víceméně totožnými problémy jako naši tvůrci – jsme se konečně přesunuli do nezávislookého divadelního studia/zkušebny/dílny, kde už nás čekala po opravdu náročném dni rozestlaná postel.
V druhý den nás ještě Conrad popovezl na autobusovou zastávku a my se mohli pohodlně vrátit domů. Ano, naše drzost nezná mezí; ale také by se to dalo nazvat jako „líná huba, holé neštěstí“. Záleží totiž jen na úhlu pohledu.