The Work Outing

Tak se nám opět nastřádala spousta divadelních zážitků, od těch omračujících až po zcela obskurní. Ironií osudu, jen co jsem odeslala článek do Amatérské scény popisující, jak tady činohra hyne na úbytě, tak jsme samozřejmě natrefili na dva perfektní soubory, které hrají divadlo přesně podle našeho vkusu. První z nich je Cuttingball Theater, jehož umělecké vedení (Rob Melrose a jeho žena Paige Rogers) se chlubí tím, že studovali divadlo v Evropě. Je to znát – mají dokonce interního dramaturga a nespokojí se s pouhým ilustrováním příběhů. Hned jsme si pořídili předplatné a značně pookřáli.

Zatím jsme z jejich tvorby viděli dvě inscenace. V dramaturgicko-režijní koncepci Shakespearovy Bouře propojili jednotlivé charaktery tak, že v celé inscenaci účinkují pouze tři herci. Předvedli docela obdivuhodný výkon; každý představoval více než tři osoby najednou a všichni tři si je dokázali poměrně přehledně a jednoduše individualizovat a vzájemně odlišit. Proměny zvládali doslova bleskově. Druhou inscenací, kterou jsme viděli, byla dvojice aktovek Diadem a Bone to Pick od kmenové autorky souboru Eugenie Chan. Obě monodramata se týkala mýtu o Ariadně a Minotaurovi. V první hře byl odvyprávěn mytologický příběh, v druhé se téže téma varírovalo a bylo přeneseno do (zřejmě postkatastrofických) Spojených států. V obou inscenacích hrála již zmiňovaná Paige Rogers a byla sugestivní nejen jako sošná antická heroina, ale i jako unavená servírka kdesi na americkém středozápadě.

Táž divadelní skupina také pořádá jednou měsíčně inscenovaná čtení „pozapomenutých pokladů dramatické literatury“. V lednu jsme zavítali na Plautova Chlubivého vojína, na duben chystají Marivauxe a našince jistě potěší, že ve stejném cyklu uvedou v červnu i Ze života hmyzu. A ještě jeden podotek: čtení jsou pro veřejnost zdarma, připraveno je občerstvení a po produkci následuje debata s tvůrci včetně dramaturgického výkladu. Co je trochu smutné a zarážející, je, že sál již tak dosti malý se jim nedaří naplnit

Náš druhý objev se jmenuje Magic Theater. Dobu své největší popularity má asi za sebou (v 70. letech soubor uvedl nejednu světovou premiéru her Sama Sheparda, který v divadle působil jako kmenový autor), dnes sídlí v malém sálku poměrně stranou centra. Pro nás není bez zajímavosti, že v minulosti sporadicky uváděli i českou dramatickou tvorbu (Havel, Kundera). Nás úplně okouzlili inscenací nové hry What We’re Up Against od Theresy Rebeck, kterou bych být dramaturgem okamžitě nasadila. Je chytře napsaná, nešustí papírem a hlavně se týká tématu, které se mi zdá být pořád poměrně palčivé. Hlavní hrdinka pracuje v architektonickém studiu a nedostává pořádné pracovní úkoly, protože je prostě ženská. Tak se rozhodne pomstít. Rozhodně nejde o feministickou tendenční agitku, hrdinka není vůbec vykreslena jako jediná spravedlivá. Ta hra spíš ukazuje, jak patologické mohou být vztahy na pracovišti v případě, že muži drží v týmu při sobě (a vůbec nezáleží na tom, jak jsou nebo nejsou schopní), a ženské si jdou vzájemně po krku. Což je po mém soudu docela běžné. Režisérka Loretta Greco si také chválabohu odpustila vytvářet na jevišti do posledního pravítka dokonalý ateliér a vystačila si se stolem a židlemi. Zbytek nechala na výborně sehraných hercích.

Ani malý magický divadelní sál však nebyl zcela zaplněný. Možná je to tím, že tyhle jen trochu ambicióznější soubory mají mizivou (lépe řečeno mizernou) propagaci a je víceméně zázrak na nějaký z nich natrefit, na rozdíl od těch strašných slátanin z produkce velkých divadelních domů, které na vás pomalu vyskakují i z krabičky olejovek. To je panečku marketing! Každý týden sledujeme přehled kulturních událostí a navzdory tomu se vsadím, že nám strašná síla věcí uniká, protože se o nich prostě nedozvíme.

Nechme činohru činohrou a podívejme se na zoubek místním tanečníkům. Konečně začala baletní sezóna a tak jsme mohli vidět Louskáčka (což je zdejší vánoční hit číslo jedna, který prostě všichni „must see“), Giselle (v choreografii Helgi Tomassona podle Petipy, Parrota a Coralliho) a komponovaný večer sestávající ze tří moderních choreografií (Fredericka Ashtona, Jurije Posochova a George Balanchinea) a to všechno z produkce San Francisco Ballet. Už se nebudu opakovaně rozepisovat o příšerné scénografii z fundusu a hnusných historizujících kostýmech (jako kdyby se dějový balet nedal dělat po výtvarné stránce méně popisně).  Neplatí to ovšem pro posledně zmiňovaný večer. Ach jaká to byla úleva sledovat po dlouhé době něco abstraktního! Na druhou stranu by se slušelo vyzdvihnout fantastické tanečníky a jejich neuvěřitelné fyzické výkony v náročnosti ne nepodobné výkonům vrcholových sportovců. Zdejší soubor totiž platí za jeden z nejlepších amerických baletů a myslím, že s tím nelze než bezezbytku souhlasit.

A když jsem se zmiňovala o tom marketingu, je možné zakoupit si použité baletní špičky s podpisem. Pokud jsou od normální sólistky, vyjdou bratru na 65 dolarů. Ale pokud se v nich potila noha primabaleríny, vytáhněte z peněženky rovnou 80 dolarů. No není to báječný obchodní tah, jak se zbavit odepsaných křusek a ještě na nich vydělat?

A od tance k loutkám. V prosinci jsme viděli performanci na pomezí pohybového a čistě výtvarného divadla. Jeho autorkou byla Sha Sha Higby, která studovala divadlo v Asii a odnesla si odtamtud jakousi neuchopitelnost a složitost zcela vzdálenou pojetí divadla, tak jak ho praktikuje euro-americká civilizace. Její inscenace Folds of Gold inspirovaná divadlem nó, konkrétně Podzimním zpěvem (Autumn Chant) ze hry Takasago, byla bezeslovným obřadem, rituálem. Jediné, co na scéně dělala, bylo, že na sebe oblékala velmi složité (a velmi krásné) kostýmy sestavené převážně z přírodních materiálů. Potemnělá scéna a ambientní hudba příjemně uspávaly, proto nám umělkyně rozdala různá chrastítka, abychom některé scény doprovodili podivnými chřestivými zvuky. O čem to bylo a co mi to chtělo sdělit, mi není úplně jasné, ale jako oživlá abstraktní instalace to bylo fajn.

Naprosto famózní loutkařinu Lady on the Wall jsem zhlédla v divadle Garáž. Ještě že jsem se nenechala dopředu odradit tím, kde sídlí. Je to hnusná špinavá čtvrť, kde je člověk nápadný automaticky jen proto, že není a) tmavý, b) houmles, c) prostitut, d) narkoman nebo f) kombinace uvedeného. Šlo o kousek inspirovaný filmem noir a hrál pouze jeden herec (Thomas John), stylizovaný oblečením do řekněme padesátých let. Oblek, výrazně orámované brýle a k tomu nonšalance vypravěče, který brilantně zvládá suchý britský humor. Jako loutky mu posloužila syrová vajíčka s namalovanými obličeji (pouze hlavní hrdina, neohrožený detektiv, byl uvařen natvrdo) a veškerá dekorace byla pochopitelně sestavená z papírových plat. Grácie, s jakou nechal jednotlivé postavy hynout – a u vajíček si jistě dovedete představit řadu navýsost efektních způsobů ukončení života od pádu přes rozmačkání – je velmi těžko popsatelná slovy.

Do třetice zmíním loutky v muzikálu. Ano, konečně se nám podařilo zhlédnout již letitou inscenaci režisérky Julie Taymor Lví král (mimochodem, jde snad o jednoho z mála loutkářů, kteří pronikli a dobyli Broadway). Asi jako mnozí skeptici jsem očekávala prvoplánovou kýčovou disneyovku, ale opak je pravdou. Taymorová pracuje na scéně výhradně s divadelními prostředky, nepomáhá si žádnou zjednodušující projekcí, což je neuvěřitelně populární nešvar, a organicky mísí několikero typů loutek (od celotělových masek po spodové a stínové loutky), pro jejich podobu se inspirovala nikoli v americkém kresleném studiu, ale na africkém kontinentě. Naprosto vyprodané a dlouze aplaudované představení pro mě bylo důkazem, že se vůbec není třeba divákům podbízet prvoplánově líbivou výpravou a že i mainstreamové publikum dokáže bez problému vnímat a dešifrovat divadelní náznak a metaforu. Otázkou zůstává, proč je to v tuzemské tvorbě tak zřídkavé?

A slibované podivnosti na závěr. První kuriozitkou byl komponovaný večer v Mission City Opera House, kde jsme v první půli zhlédli sentimentální operu Truce of Carols o Vánocích na frontě, kde se přestalo bojovat a vojáci slavili spolu (syžet byl postaven na známém filmu Šťastné a veselé režiséra Christiana Cariona). Kdyby šlo o kousek tak 80 let starý, budu k němu mnohem shovívavější. Ale jinak mi přijde naprosto zbytečné vytvářet něco takového v 21. století. Kýčovitá hudba, k tomu jaká jiná než přeplácaná scéna, roztomilé děti a už mi na scéně chyběl k dokonalosti jenom živý pejsek. (Mimochodem v Giselle byl. Převedli ho po scéně, lidi zaáchali a zase ho odvedli do zákulisí. Pobyl na jevišti všehovšudy asi dvě minuty a zcela zastínil baletní sólo.) Druhá inscenace byla aspoň po hudební stránce o několik pater výš. Šlo o vánoční operu od Carla Menottiho Amahl a noční návštěvníci napsanou v roce 1951 pro televizní inscenaci NBC. Ta byla přinejmenším vtipná a odlehčená, i když v ní v hlavní roli vystupovalo dítě, občas dokonce intonující.

Poslední inscenací, kterou vás oblažím, byl kousek z produkce Theatre Rhinoceros a slovo bizarní je pro něj dost slabé. Šlo o mix písní od slavného skladatele Stephena Sondheima a jmenovalo se to (zdráhám se napsat muzikál, označení TO je asi nejpřiléhavější) Marry me a Little. Soubor je složen výhradně z gayů a v publiku tomu nebylo z 90% jinak (poprvé v životě jsem nemusela čekat frontu na toaletách) a mělo nás varovat, že nedělají přestávku. Spíše než o divadlo šlo o terapii a člověk se dozvěděl mnoho postřehů ze života této komunity a v některých případech dokonce do takové hloubky, že po tak zevrubných znalostech snad ani netoužil. Původně jde o muzikál pro muže a ženu, v tomto případě nám tvůrci ukázali, že to mají ve vztazích těžké i samotní chlapci. Kdo nezná seriál IT Crowd, nechť se podívá na 1. díl z druhé série ("The Work Outing“). Pro ty, co ho znají, ano, je to stejně šílené. I am disabled!

Zimní prázdniny III

Kapitola třetí: Indiánské památky

Poslední ohlédnutí zimními prázdninami (slibuji) se týká tématu, které nám vyplynulo cestou nějak mimoděk. Viděli jsme totiž spoustu na americké poměry opravdu starých a monumentálních staveb a zároveň jsme se mohli podrobněji seznámit s nepříliš hezkou kapitolou v dějinách euro-americké civilizace.

Indiáni (odmítám psát Native Americans; mimochodem věděli jste, že použít sousloví „colored people“ je takřka trestné, ale výraz „people of color“ je korektní?) přešli na americký kontinent přes zamrzlou Beringovu úžinu zhruba před 13.000 lety. Zpočátku si nestavěli sídla, ale žili kočovným životem a postupně osidlovali celý kontinent. Věnovali se zemědělství, lovu, pletli koše a čile obchodovali se vším možným. Z nich se vyvinuly hlavní kultury předkolumbovské éry amerického jihozápadu – hohokamská, mogollonská, anasazijská a sinaguajská.

Prvním národem, který jsme poznali blíž, byli právě zmiňovaní Hohokamové, jinak také zvaní jako „ti, kteří zmizeli“.  Byli to zemědělci středozápadu žijící v Sonoranské poušti zhruba 1000 let a kolem roku 1450 opravdu zmizeli a nikdo neví kam. Stavěli si velké, někdy vícepatrové domy z nepálených cihel, tzv. puebla, obehnané hradbami a vytvořili poměrně sofistikovaný systém zavlažovacích kanálů a přehrad kolem řek Salt a Gila (cca 300 mil dlouhý), nad kterým by zajásal i Jakub Krčín. Z hohokamských památek jsme navštívili Pueblo Grande/Velký dům ve Phoenixu, kde se dochovaly kusy obvodového zdiva a hlavně hřiště na speciální míčovou hru (hranou údajně s velkým kamenem), a působivý Casa Grande (také Velký dům) postavený kolem 1350. 

Dalším neméně zajímavým národem byli Sinaguaové, neboli „lidé bez vody“, taktéž orientovaní na zemědělství, kteří žili v okolí dnešního Flagstaffu od 6. do 14. století. Kolem roku 1400 však podobně jako Hohokamové zmizeli a má se za to, že pravděpodobně splynuli s nově příchozí kulturou Hopiů. Sinaguaové se specializovali na stavění nedobytných paláců a chráněných obydlí ve skalách (neuvěřitelně dochovaný Montezuma Castle a skalní příbytky ve Walnut Canyon) nebo na vyvýšených místech (citadela Tuzigoot). Stavby v kaňonu Walnut pochází z let 1125-1250 a čítají více než 300 místností; základy Montezuma Castle (přistěhovalci mylně připisovaného aztécké civilizaci) byly vybudovány kolem roku 1100 a posléze byl celý objekt ještě po dvě staletí postupně rozšiřován na konečných pět poschodí. Tuzigoot zase v něčem připomíná evropské středověké hrady – jde o pozůstatky sídla obývaného v letech 1125-1400, které mělo více než 100 místností.

Velmi podobné nedobytné stavby rafinovaně využívající terén stavěli i Anasaziové (jinak zvaní také jako „lid puebel“), kteří žili v dnešním Canyonu de Chelly v Coloradské poušti (dnes Navajská indiánská rezervace). Za vidění rozhodně stojí Mummy Cave v Canyonu del Muerto (postaveno kolem roku 1280) a zbytky White House, jehož stáří se odhaduje na 1000 let. Právě k Bílému domu na dně kaňonu vede velmi příjemný 2,5 míle dlouhý trek s převýšením zhruba 150 metrů. Zajeli jsme také na vyhlídku na Massacre Cave, kde se, jak už název napovídá, neděly zrovna příjemné věci: roku 1805 tam bylo španělskou armádou povražděno 115 Navajů (což byl kmen, který do této oblasti přišel počátkem 18. století po Hopiích). Španělští hrdinové postříleli z okraje kaňonu převážně ženy a děti, zatímco byli muži na lovu.

Návštěvou nebývale zachovalé pevnosti Divokého západu Fort Verde (State Historic Park, 90 mil od Phoenixu) jsme se měli možnost podívat se na vzájemné soužití přivandrovalců s domorodci z té druhé strany. Strohé ubikace vojáků z 19. století (používané v letech 1865-1891 při věčných půtkách s indiány), z nichž jediný trochu chytřejší obstarával i lékařskou praxi, a snad jen dům velitele a jeho rodiny vypadal trochu lidsky, ale žádný luxus to opravdu nebyl. Před obytnými budovami seřadiště a cvičiště a všude kolem dokola ve skalách hordy naštvaných rudochů toužící po blonďatých skalpech.

No děkuju pěkně.

Krvavé potyčky vlastně probíhaly nepřetržitě od příchodu kolonizátorů, kteří si začali přisvojovat a ohrazovat území, což indiáni nebyli schopni pochopit – oni půdu pouze užívali, neznali (až na výjimky) pojem pozemkového vlastnictví. Grandiózní bitevní finále se pak odehrálo na konci 19. století v sérii tzv. Indiánských válek, z nichž byli původní obyvatelé definitivně poraženi. Kdo si ovšem myslí, že pak už měli přeživší domorodci konečně pokoj, tak se krutě mýlí. Výstava ve phoenixském Hard muzeu – mimochodem nejlepší na ní bylo, že nenadržovala ani jedné straně – názorně ukázala, že ve 20. století indiánům sice nastaly časy beze zbraně, ale boj se pouze transformoval do povinného „civilizování“. Děti byly rodičům násilně odebírány a zavírány do internátů, aby se mohly zařadit do takzvaně normální společnosti. Ale pozor, neměly rozhodně dosáhnout na žádné trochu zajímavější povolání. Z indiánských dívek se staly přinejlepším sekretářky a chlapci to nemohli dotáhnout dál než k vyučení. I dnes jsou proto indiáni vidět zejména jako manuálně pracující na ulicích nebo jako obsluha v řetězcích rychlého stravování.

Co je výsledkem této bělošské péče, je nasnadě: zlomení, pasivní lidé, kteří ztratili dávnou hrdost (čest výjimkám). O devastujících účincích ohnivé vody na indiány se obecně ví. Podepsala se na nich podle všeho ale i radikální změna stravovacích návyků – přechod od lovu nebo jednoduchého a nepříliš výnosového zemědělství v poušti, jak to praktikovaly generace jejich předků (a úplně jsme žasli, čím vším se v té pustině byli schopni uživit), na hamburgerovou kulturu způsobil, že jsou takřka všichni příšerně tlustí. Když jsme projížděli Navajskou rezervací, která jim byla milostivě ponechána v samosprávě, neviděli jsme nic jiného než kamenitou a vyprahlou poušť (je pravidlem, že v rezervacích je obvykle nejhorší půda) a tu a tam chatrče stlučené z kde čeho. Jediné, co tam prosperuje, jsou kasina. Jak se na to může Velký Manitou jen tak dívat, nechápu.

Naše poslední tematická zastávka byla u Hubbel Trading Post National Historical Site (která tu funguje už dobrých 140 let), což bylo jedno z mnoha míst, kam si indiáni chodili kupovat věci, které si nemohli vyrobit sami, a kam nosili na výměnu své produkty. Uvnitř budovy byl normální, trochu zatuchlý koloniál, kde nabízeli od hřebíků až po ručně tkané (příšerně drahé) koberce a krásné (bohužel také příšerně drahé) rituální figury, tzv. Kachiny. Celkový skličující dojem z rezervace jen podtrhla indiánka, která se s námi dala před obchodem do řeči, aby si nakonec řekla o peníze. Zkrátka nám dnešní indiáni připadali jako bezprizorní lidé vyštvaní z domova, ne nepodobní vypelichaným toulavým psům, které jsme viděli v Canyonu de Chelly a kteří na nás vehementně loudili svačinu. Vinnetou by zaplakal.

Ano, chápu námitky škarohlídů, že když na americký kontinent vpadli evropští kolonizátoři, byli zdejší lidé technologicky o epochu pozadu, ale to podle mě vůbec neospravedlňuje bohorovnost, s jakou jim začali vetřelci zabírat území, vnucovat svou víru a tvrdit jim, že jsou poddaní nějakého panovníka vzdáleného tisíce kilometrů. Postupem času to nabralo takové obrátky, že bych se být Američanem opravdu hluboce styděla za to, co na těch domorodcích spáchali. Jenže mám pocit, že jim to je úplně buřt. Ale ruku na srdce, našinec by se asi v podobné situaci nechoval lépe; dodnes mě hanba fackuje, když si vzpomenu, jak se mí krajané chovali před pár lety k rumunským pastevcům a neštítili se jim se stejnou zpupnou nadřazeností bílého kolonizátora nabízet bonpary a okoralou špičku salámu s odůvodněním, že jim přece nebudou dávat za sýr a mléko peníze. A odtud už je k rozdávání korálků výměnou za zlato opravdu jen krůček…

Valentýnský speciál

Jen co z obchodů zmizel poslední závan vánočního sentimentu, objevila se v nich ještě horší záplava kýčovitých srdcí, plyšových králíčků a bonboniér. Ano, den všech zamilovaných klepe na dveře. Je pravda, že tady mi to vadí o trochu míň (však je tu ten pasvátek vlastně doma), než když se evropští obchodníci obdobně snaží namastit kapsu, ale i tak je to otřesné. Co je na tom pravdy, nevím, ale Wikipedie praví, že se 14. únor stal v Americe populárním až na počátku 20. století zejména díky geniálnímu nápadu jistého výrobce vánočních pohlednic, který se díky vydávání speciálních valentýnských karet dostal z hrozícího bankrotu. Za vším hledej nikoli ženu, ale byznys.

A když už jsme u něčeho tak křehkého a romantického, jak je láska, podívejme se trochu blíže, jak to tady funguje. Tušíte správně, obchodní duch a nezbytná „rules“ (slovo, na něž začínám být mimořádně alergická) pronikly už i do říše Amorkovy. I na randění jsou tu totiž pravidla a to taková, že Evropan jen němě žasne. A dokonce se dají najmout speciální koučové, kteří s klienty nacvičují průběh schůzky, přehrávají si s nimi varianty dialogů a varují je před nevhodnými gesty a negativním myšlením (ach ta bezuzdná spontaneita!). Co tedy všechno americký pár čeká, než se společně projede lasvegaskou svatební kaplí? (Za autentické postřehy děkuji nejmenované kamarádce z Německa.)

První rande

První schůzka musí proběhnout v pracovní den – pozvání o víkendu označuje, že dotyčný nemá pestrý společenský život. Zásadně zve muž ženu a místem setkání je zpravidla bar. Předtím je potřeba si řádně připravit vhodná konverzační témata (svrchu uvedený zdroj uvedl, že dotyčný „přišel našprtaný jako na zkoušku z německých reálií“). Z baru se odchází nutně před půlnocí – jinak je dotyčný/á pravděpodobně nezodpovědný/á looser s nebezpečně vágním postojem k práci nebo nedej bože rovnou nezaměstnaný/á. Po celou dobu první schůzky není dovoleno se líbat.

Druhé rande

I druhá schůzka musí proběhnout v pracovní den a místem setkání je obvykle restaurace. Pozvat musí znovu muž ženu; ona jemu nesmí po prvním rande poslat sms nebo zavolat, a to ani kdyby ho chtěla varovat před útokem mimozemšťanů nebo blížící se vlnou tsunami. Konverzační témata se v tomto případě zužují na práci, sociální status, kariérní vyhlídky a především finanční situaci (německý zdroj tento fakt komentoval slovy, která se nedají na slušném blogu reprodukovat). Líbání je dovoleno a opět se odchází před půlnocí.

Třetí rande a následující

To už se posouváme do fáze, kdy je vhodné se novou známostí pochlubit na sociálních sítích, což slouží zároveň jako omluvenka absence na párty - třetí schůzka už se totiž odehrává o víkendu. Dovoleno je vše. Ale pozor, aby nedošlo k mýlce, ani třetí rande není nijak závazné! Je totiž zcela legální scházet se hned s několika partnery najednou a to včetně sdílení lože. Nejen že to nikomu ze zúčastněných nevadí, nikdo se s tím ani netají.

A jde do tuhého

Do další etapy už se naše značně znechucená spolupracovnice nedostala (její slova na adresu této společensky tolerované promiskuity jsou opět nepublikovatelná), takže jak to pokračuje, už znám pouze z literatury: Poté, co je ze skupiny patřičně prozkoušených potenciálních partnerů vybrán ideální kandidát, ukončí se všechny ostatní rozpracované vztahy a známost se stává vážnou. Následuje představení rodině, zásnuby s povinným prstenem s diamantem v hodnotě trojnásobku mužova měsíčního příjmu (opět geniální nápad jistého obchodníka, který díky tomu dostal firmu z červených čísel) a následuje happyend v podobě svatby, která v průměru vyjde na 29.000 dolarů. Kolik stojí rozvod, jsem nikde nenašla.

Co mě ale při pátrání po podobách americké lásky úplně uzemnilo, byla webová stránka zcela vážně varující před vztahy s Francouzkami, které jsou sice ve filmech zobrazovány jako jedinečné a ideální milenky, ale je třeba na ně dávat setsakra pozor. Předpokládají totiž, že muž zaplatí všechny náklady na večeři a to dokonce „včetně nápojů a desertu“, nesmí na schůzce pokukovat po jiných ženách a ještě se po něm chce, aby potenciální partnerce otvíral dveře a dokonce jí pomáhal do kabátu. No hanba fuj!