Havaj aneb Tropy pro začátečníky
Havajské souostroví sice patří ke Spojeným státům, ale je od nich vzdáleno dobrých pět hodin letu. (Pro představu, jaké je zhruba vytížení letového prostoru: na Havaj létá několik desítek spojů denně s letadly běžně o kapacitě do 400 osob.) Původem sopečné souostroví spadá do Polynésie a od severu k jihu zabírá zhruba 500 kilometrů. Během dvou týdnů jsme navštívili celkem pět z osmi hlavních ostrovů (Oahu, Molokai, Maui, Big Island a Kauai) a můžeme konstatovat, že každý z nich je úplně jiný. Všechny ale spojuje vlhký vzduch, časté přeháňky, časté duhy, teplo, průzračné moře, písčité pláže a bující zeleň. A hlavně: nikdo nikam nespěchá a na všechno je dost času. Prostě havaj.
Havajské ostrovy jsou jako ráj plný květů, sytých barev a omamných vůní. Nejsou tu žádné jedovaté rostliny ani živočichové, žádné velké šelmy nebo nebezpeční hadi. Není ani potřeba se očkovat proti tropickým nemocem. Jediné, co je v některých částech ostrovů nepříjemné, jsou komáři, kteří tu navíc ani nejsou původní. Na ostrovy je zatáhli evropští velrybáři v 19. století, které nenapadlo nic chytřejšího, než tu vylít vodu ze sudů nabranou na pobřeží Mexika. Nepůvodní je i jeden ze symbolů Havaje – husa Nene. Údajně sem zabloudily dvě obyčejné kanadské husy, jejichž potomkům se za několik tisíc let uzpůsobily pařáty s plovacími blánami na chození po lávě. Příroda je mocná.

Havaj je ovšem ráj, který se může lehce změnit v peklo. Na Big Islandu jsou dodnes činné sopky, ty na Maui prozatím spí. Jak ovšem pravil jeden místní ranger, Havaj je jediné místo na světě, kde se neběhá od lávy, ale přesně opačným směrem. Sami jsme zažili zklamání (spolu s několika desítkami turistů), že se kvůli zemětřesení v Japonsku posunuly litosférické desky a láva, která více než dvacet let soustavně prýštila do moře (jedna z největších atrakcí na ostrově), ze dne na den přestala a vytryskla jinde, kam nás ovšem nepustili. Upřímně řečeno ty rangery obdivuji, protože zodpovídat denně stovky dotazů, kde že je na ostrově k vidění tekoucí láva, by mě po týdnu dohnalo šílenství (There‘s currently no visible lava on the island!!!).
Když nezuří živly ohnivé, je tu ještě potenciální nebezpečí z moře. Během našeho pobytu se přihnalo tsunami způsobené zmiňovaným japonským zemětřesením a trochu počechralo západní pobřeží ostrovů (nikomu se naštěstí nic nestalo). Ještě jednou děkujeme za všechna zaslaná varování – byli jsme shodou šťastných náhod v bezpečí hor a o všem se dozvěděli až ex post. Jediný, kdo měl z vlny upřímnou radost, byli obchodníci, přesněji ti, co neměli obchody na pláži, kteří už druhý den prodávali trička s nápisem „I Survived Tsunami 2011“. Ovšem nutno dodat, že drtivou většinu roku je Havaj opravdovým rájem, kde turistům hrozí nanejvýš úpal.

Co se dopravy týče, tak se z ostrova na ostrov překvapivě nedá dostat jinak než letadlem (pouze mezi Maui a Lanai/Molokai operuje trajekt, který ovšem stojí tolik co letadlo). Naší nejoblíbenější leteckou společností se pro tento účel staly Pacific Wings, které mají flotilu miniaturních letadýlek, silně připomínajících stroje u nás užívané k vyhlídkovým letům. Kapitán nás všechny osobně uvítal (všech 9 pasažérů), převzal od nás batohy a dovedl nás k letadlu. Díky této společnosti nám došlo, jak bylo kdysi létání příjemné. Na amerických letištích jsou totiž úplně paranoidně posedlí zevrubnými kontrolami, dokonce náhodně berou i pachovou stopu - Pacific Wings si všechnu tuhle šikanu odpustily. Nikdo nekontroloval ani nás, ani zavazadla a zacházeli s námi zkrátka jako s lidmi nikoli latentními teroristy.
Turistika na Havaji nepřipraveného Středoevropana poněkud zaskočí. Odvezli jsme si například zásadní poznatek, že spacáky do mínus 30 stupňů nejsou vhodné do tropických nocí. Stejně tak jsme netušili, že ač budeme stanovat ve výšce až 2000 m. n. m., opravdu nebude nutné mít s sebou čepici a rukavice. Dalšími zjištěními bylo, že se člověk kvůli vysoké vlhkosti vzduchu s odpuštěním opravdu nezřízeně potí (a musí s sebou tahat velké množství vody) a že je dobré dopředu vzdát naději na dosušení mokrých věcí, neřkuli na balení suchého stanu. Z dalších praktických cestovatelských tipů bych ještě zmínila nutnost obstarat si auto, povolení a rezervaci místa na přespání v cenovém rozmezí od 5 do 25 dolarů, což ovšem nikdo nikde nekontroloval. Je přitom dobré vše plánovat s minimálně dvouměsíčním předstihem, přinejmenším jede-li člověk na Havaj v hlavní sezóně, která trvá od prosince do dubna.

Havaj ovšem nemá jen fascinující přírodu, ale i historii. Někdy v 6. až 8. století připluli Polynésané, patrně z Markéz. Starší teorie připisovaly objev Havaje náhodě (bouřka mohla zavát čluny k dalekým ostrovům), podle všeho však šlo o cílenou kolonizaci národem zběhlým v mořeplavbě. Asi 300 let poté (kolem roku 1000) dorazila z Tahiti invaze, při níž si Tahiťané podmanili původní Markézany a nastolili tvrdou vládu aristokracie a kněží (včetně zavedení lidských obětí) se společenským systémem připomínajícím evropský feudalismus.
Havajané žili v izolaci až do roku 1778, kdy ostrovy „objevil“ James Cook, místními mylně považovaný za boha. Shodou náhod totiž připlul ve svátek makahiki a to dokonce přesně ze směru určeného ve starých proroctvích. Po několika dnech hýčkání pobral, co mohl, nalodil se a triumfálně odplul na sever. Po roce se vrátil, náhodou opět na ten samý svátek, a tak se zase dočkal nadobyčej vřelého přijetí. Jenomže jen co znovu zvedl kotvy, začala bouřka, která jeho loď ošklivě pošramotila, a musel vrátit potřetí. Tentokrát ovšem připlul nevhod a navíc ze špatného směru. To neměl dělat, protože tím ohrozil autoritu kněží. Po krvavé potyčce, kterou vyprovokoval, byl zabit.

V roce 1810 byly všechny ostrovy sjednoceny v Havajské království králem Kamehamehou I. Velikým. Král a jeho následníci se zhlédli ve Velké Británii, která se stala vzorem, a proto jsou všechny královské paláce (přesněji zámečky, případně trochu větší vily) silně inspirované evropskou kulturou. Britská vlajka byla dokonce včleněna do vlajky suverénního Havajského království. Ironií osudu, když se Kamehameha II. vypravil se svou chotí do Londýna, nečekaly ho ani královské pocty, natož setkání královským kolegou, nýbrž šťavnaté rasistické urážky. Co hůř, oba s manželkou chytili spalničky a v Londýně zemřeli.
Havaj se rychle modernizovala v konstituční monarchii, což ale nezachránilo před pohnutým osudem poslední královnu Liliuokalani, kterou roku 1893 sesadili z trůnu Američané vlastnící na Havaji rozsáhlé pozemky. Drželi ji v domácím vězení a dokonce vyhlásili samostatnou Havajskou republiku, která však neměla dlouhého trvání. V roce 1898 americký Kongres schválil anexi Havaje, podporovanou havajskými „revolucionáři“, z nichž se stala nová politická elita. Havaj se tak stala teritoriem Spojených států (50. státem USA byla vyhlášena až v roce 1959) a strategickou vojenskou základnou v Pacifiku. A o tom zase příště.