Pour féliciter

O Vánocích, které nechtěly být

Ne snad že bychom tak strašně zlobili, alespoň ne víc než normálně, ale nějak se nám letos přihodilo, že vánoční nálada ne a ne přijít. A to máme ani ne týden do Štědrého dne. Venku nesněží, ale příšerně prší a teploty připomínají konec září, nikde se neprodávají stromečky (bůhví, kde je vlastně domorodci berou), na ulicích nevoní svařené víno, a snad mi chybí i ta krvavá pouliční jatka, kterým se jinak vyhýbám velkým obloukem. Obchody jsou tu sice vyvánočněné už od října, žárovičkami je tu omotané kde co, městem jezdí vyšňořené tramvaje, ale nemohu si pomoci, pořád je to na adventní naladění slabé. Tak vás všechny trošku závistivě zdravíme do zaváté kotliny, provoněné purpurou a vanilkovými rohlíčky a slibujeme, že příští rok strávíme Vánoce zase doma!

Hamletka po vězeňsku

S potěšením konstatuji, že naše poslední divadelní úlovky patří k těm, na které se vzpomíná v dobrém. Začněme West Side Story, se kterou tu v listopadu hostovala broadwayská produkce. Inscenaci režíroval asi devadesátiletý (!) Arthur Laurents, který je autorem libreta. Není tedy divu, že nešlo o kus s nějakým překvapivým výkladem nebo interpretačním posunem. Tahle vestsajtka byla v dobrém slova smyslu tradiční, i když občasné příliš doslovné scénografické prvky bych klidně oželela, jako například do nejmenších detailů vybavený bar, který pokaždé přijel z boku, nebo scéna Mariina pokojíku s dveřmi a oknem, který museli odklízet tři technici. Stejný scénograf ale dokázal vytvořit i obrazy náznakové – například ve scéně odehrávající se pod autostrádou mu stačilo světlo a minimalistická silueta na prospektu. Co nás ale polechtalo u srdce, byla absolutní profesionalita zpěváků/tanečníků. Byli perfektně sehraní a sezpívaní a orchestr šlapal jako hodinky; prostě radost se dívat.



Hned den poté jsme šli do svého oblíbeného Eureka Theater na překvapivě úplně nový muzikál (jak už jsem byla pravila dříve, soubor 42nd Moon Street se soustředí na klasické kusy) Vražda pro dva, který spáchali libretista Kellen Blair a hudební skladatel Joe Kinosian. Šlo o komorní záležitost pro dva herce, jeden klavír a asi patnáct postav – vyšetřovatele (Adam Overett) a skupinku podezřelých (v podání již zmíněného Kinosiana). Šlo o dobře vystavěný agathochristiovský příběh vraždy, přičemž každá z postav mohla být pachatelem, zatímco strůjcem zločinu byla samozřejmě osoba nejméně očekávatelná. A do toho si představte, že se během večera oba herci plynule střídali v doprovázení na klavír, představení běželo v pekelném tempu a na jevišti se běžně setkalo i několik postav najednou (všechny byly jednoduše rozeznatelné). Zkrátka jsme viděli mistrovskou ukázku komediálního herectví (včetně solidních pěveckých výkonů a obdivuhodné hry na nástroj), kde nebylo až tak podstatné, co se na scéně děje, ale jak se to děje. Přemýšlela jsem, jestli máme u nás nějaké podobně disponované herce a zahanbeně přiznávám, že mě vůbec nikdo nenapadl.

Do třetice muzikál a podruhé Eureka Theater. Tentokrát klasika nejklasičtější: Babes in Arms Racharda Rodgerse a Lorenze Harta. Poutače slibovaly moře znamenitých hitů jako například My Funny Valentine a nelhaly. Ale ruku na srdce, jinak je to pěkná ptákovina. Příběh je ze začátku prostý: mládež bez dozoru chce celému světu dokázat, že se o sebe dokáže postarat a tak secvičuje hudební šou, aby získala peníze na živobytí. Až potud dobré. Ve druhé polovině se do toho ale vplete francouzský pilot v kómatu, který havaroval těsně před uskutečněním rekordního přeletu přes Atlantik, nějaké ty fuj fuj ošklivé rasistické výpady proti černošskému, pardon Afroamerickému chlapci, finanční potíže s produkováním tyjátru, které nakonec vyřeší onen pilot, a následuje happyend. Hudebně originální, ale dramaturga by to potřebovalo jako sůl. Jenomže když jsme si pak doma připomenuli veledíla muzikálové literatury (Hello, Dolly!, Singing‘ in the Rain, Čaroděj se země Oz), uvědomili jsme si, že ani v těchto případech si vlastně s logikou děje nikdo hlavu moc nelámal. První polovina ještě jakž takž drží pohromadě, ale druhou natahují zbytečné slepé odbočky a objevují se náhlé a nemotivované přerody postav a zběsilé kombinování bizarností, které jaksi mimoděk naznačují autorskou bezradnost.

Dosti muzikálu, pojďme na operu a to ne jen tak ledajakou: místní operní dům totiž sáhl po Janáčkově Věci Makropulos a jako dirigenta si přizval Jiřího Bělohlávka. A stal se snad zázrak, protože si inscenátoři v tomto případě odpustili veškerou kašírku a podobnou archaickou divadelní veteš, a přichystali velmi civilní a jednoduchou scénu s decentními kostýmy. Elinu pak zpívala vynikající sopranistka Karita Mattila a pojala ji jako melancholickou a k smrti znuděnou ženu, které už je posledních sto padesát let všechno jedno (vůbec nebyla živočišná a cynická jako třeba Gun-Brit Barkmin v pražské inscenaci). Že by blýskání na lepší časy?

Další pěkný večer nám připravila San Francisco Symphony koncertním uvedením oratoria/opery Johna Adamse El Niño. Jak se dá vytušit, šlo o vánoční příběh narození, a Adams prokázal, že rozhodně není žádný troškař a (vedení Symfonie jakbysmet) – jen málokdo by si mohl dovolit napsat tak velkorysou skladbu, kde účinkuje plně obsazený orchestr, velký smíšený sbor, sólisté včetně tří kontratenorů a v posledních pěti minutách i dívčí sbor. Dirigoval sám mistr a po představení se nám podepsal do programu, heč!

Ale abychom jenom nechválili: široko daleko adorovaná zdejší popstar Rufus Wainwright (mezi jehož největší úspěchy platí, že zpíval ve Shrekovi nebo co) zhudebnil pět Shakespearových sonetů a nabídl je k premiérovému uvedení právě zdejším symfonikům. Ti z mně neznámého důvodu souhlasili a co hůř, dovolili mu, aby je sám i zazpíval. Nemá cenu se o tom rozepisovat do detailů, byl to prostě omyl. Líbivé ploché písničky, zpěv na mikrofon, který se děsuplně tloukl s velkým orchestrem, a frenetický potlesk publika. Za co? Za tu umělecko-romanticko-rozhalenou košili a pohled plachého kolouška? Za zpěv ani hudbu to být nemohlo.

A neodpustím si popsat ještě jeden víceméně bizarní hudební zážitek, kterým byla Tosca v podání San Francisco Parlor Opera. Tenhle spolek se totiž věnuje hraní v soukromých domech či přesněji řečeno vilách. Takže jsme se jednoho večera nakvartýrovali spolu s asi třicítkou dalších voyerů do honosného sídla v luxusní čtvrti nedaleko centra. Nebylo to nepodobné tomu, když si šlechtic pozve ku potěše komedianty, aby ho doma bavili (aspoň že tady se jídlo podávalo až po produkci). První dvě dějství se odehrávala ve sklepě, třetí venku na zahradě. Jako doprovod sloužil klavír, scénografie byla pochopitelně pouze náznaková a kostýmy jakbysmet. Bylo opravdu zvláštní poslouchat velké operní hlasy z takové blízkosti. Představitelka Tosky Patricia Soria Urbano (mimochodem byla vynikající a suverénně zastínila všechny mužské na scéně) nám pak po představení říkala, že je taková blízkost pro zpěváka velkou výzvou, protože málokdy vidí svým divákům při představení do obličeje. Počítám, že to není moc hezká podívaná.

Pro poslední divadelní kousek opusťme vody hudebního divadla a koneckonců i San Francisco. Jeden z nejsilnějších zážitků jsme si totiž odvezli z Alcatrazu, kde nastudovala mladá režisérka Ava Roy, zakladatelka souboru We Players, Shakespearova Hamleta jako site specific. Prvním odrazovým můstkem pro tuto interpretaci byla samozřejmě zmínka v textu, že „Dánsko je vězení“. Tahle metafora ale rozhodně neskončila jako laciný režisérský vtípek: v praxi se ukázalo, že syrové a odlidštěné prostředí ostrova, prázdné cely a zrezivělé ploty s ostnatým drátem sugestivně navozují temnou atmosféru hry a to i navzdory tomu, že jsme měli štěstí na teplé a sluncem zalité odpoledne. (Naposledy nastudovali We Players Macbetha v místní pevnosti z doby Občanské války Point Fort přímo pod Golden Gate Bridge a je hrozná škoda, že už ho tam letos neuváděli.) K inscenačnímu klíči je také třeba zmínit i to, že Hamleta hrála Andrus Nichols a že byla úplně perfektní.

Bloumali jsme tedy víc než tři hodiny ostrovem (inscenace začala už na lodi, která nás na ostrov dopravila), procházeli zákoutí, kam se běžný návštěvník nemá šanci dostat, a žasli, jak se sem ten Hamlet hodí a jak dobře zvolená jsou místa pro jednotlivé scény. Například setkání Hamleta s Ofélií, které z úkrytu pozoruje Polonius s Claudiem, jsme sledovali z úkrytu i my – byli jsme v celách a přes mříže se dívali do chodby, kde se scéna odehrávala. Setkání Hamleta s matkou se zase uskutečnilo v komorním prostoru, kam jsme nahlíželi zvnějšku vymlácenými okny. Hrobnická scéna pak byla umístěna na smetiště mezi obrovské bloky rezavějícího železobetonu a tak dál.

Režisérka si na tak obrovském prostoru mohla do sytosti vyhrát se zdvojováním postav – efektní bylo zmnožení duchů, kteří se střídavě objevovali v okruhu dvou set metrů kolem nás na strážních věžích, zdích nebo ruinách budov a neméně působivé bylo i zmnožení interpretek Ofélie ve scéně šílenství. Vůbec za jednu z vrcholných scén považuji okamžik, kdy se pět poblázněných Ofélií věnuje omotávání sloupů velkého sálu klubíčky vlny, spokojeně je zaplétají dohromady a mezi nimi pobíhá celý zoufalý Laertes, který nechápe, co se stalo s jeho sestrou.

Musím zkonstatovat, že to odpoledne bylo náročné jak pro herce, tak i pro diváky - hrálo se bez škrtů, každá scéna byla umístěna jinam, takže jsme se tedy něco nachodili. Ale rozhodně to stálo za to, tím spíš, že jsme po představení měli čas nakouknout i do oficiální expozice a projít si všechny vězeňské bloky a muzeum. Takže jsme se domů vrátili až večer a utahaní jako koťata.

Jak obři vyhráli

Jeden z charakteristických rysů všech Sanfrancisčanů bez výjimky je, že milují baseball a obzvláště domácí tým San Francisco Giants (také jste o něm nikdy předtím neslyšeli?). Není výjimkou potkat i dámy v letech oblečené v tričkách, mikinách nebo kšiltovkách v charakteristických barvách: oranžové a černé; nosí je zkrátka všichni. A zrovna letos se přihodilo, že Giants po dlouhých letech postoupili do finále světového poháru. Fandilo jim celé město, všude vlály vlajky, radnice byla oranžově nasvícená, patřičně vyzdobené byly snad všechny výkladní skříně a dokonce i na autobusových zastávkách se mezi světelnými informacemi o jízdních řádech tu a tam objevil povzbuzující nápis Go Giants!

První listopadový týden, kdy se hrály rozhodující zápasy s texaským mančaftem, byl proto plný očekávání a nervozity. Dokonce jsme se v rámci výuky obeznamovali s pravidly hry, příslušnou terminologií a tradičním popěvkem (Take Me Out to the Ball Game), abychom se mohli jít podívat alespoň na kus zápasu. Nikoli na stadion, cena lístků na stání (!) se na finále vyšplhala na neuvěřitelných 1000 dolarů, ale do nedalekého baru s velkou televizí. Přiznám se sama a dobrovolně, že je baseball hra veskrze nudná a co mě překvapilo asi nejvíc, většina hráčů je zavalitá až obtloustlá. Žádní vysportovaní atleti ku potěše oka, ale spolek strýců v kšiltovkách.

A přišel poslední zápas. Ten den jsme byli v opeře a o přestávce promítli na titulkovacím zařízení stav (maně jsem si vzpomněla, kterak se diváci letošního Pražského jara houfovali v Obecním domě o přestávce kolem televize a nervózně sledovali hokejové finále). Byla jsem ve škole poučena, ať si ten večer dávám pozor, protože když Giants prohrají, budou v ulicích hořet auta, zhrzení fanoušci budou vytloukat okna a rozbíjet, na co přijdou. A když Giants vyhrají, tak budou v ulicích hořet auta, rozjásaní fanoušci budou vytloukat okna a radostí rozbíjet, na co přijdou. Giants vyhráli a předpověď se naplnila; zaplať pámbu nikoli u nás, ale v drsných lokalitách kolem centra, jak mi druhý den referovali spolužáci.

Dva dny po zápase jsem jela jako každé ráno do školy a mi bylo hrozně divné, že jsem u nás, kde lešky dávají dobrou noc, nastupovala do skoro plného autobusu. Ale radovala jsem se, že aspoň nepřibírá další cestující a jede svižně bez zbytečného zastavování. Až do okamžiku, kdy se ten autobus zasekl těsně před Market Street a řidič nás odmítl pustit ven. Prostě stál v zácpě, nic se nedělo a jen v dálce jsme tušili neobvyklé davy lidí. Že by další demonstrace? (Kolem stávkujících zaměstnanců Hiltonu jsem chodila do školy asi týden.) Jeden muž už nevydržel nečinně sedět, vylomil pojistku a otevřeli jsme si dveře sami (viděla jsem dokonce, že cestující v autobuse za námi vysadili únikové okno a vyskakovali na ulici tudy). Tím se začala moje strastiplná pouť do školy, protože cela Market – pro neznalé hlavní tepna a obchodní třída v centru - byla neprodyšně zatarasena a obležena fanoušky Giants.

Předesílám, že nesnáším davy a ještě navíc rozjásané, takže mi vůbec nebylo dobře, když jsem zjistila, že nelze přejít na druhou stranu, kde mi za 10 minut začínala výuka. Tak jsem tu masu zkusila obejít směrem k přístavu, což se mi nepodařilo – uvízla jsem v boční ulici plné pokřikujících dětí. Obrátila jsem se tedy a prodírala se tou oranžovo černou řekou těl zase na druhou stranu. Asi po půl hodině zápasu se mi podařilo vběhnout do podchodu metra a dostat se alespoň na správnou stranu ulice. Mezitím už byla samozřejmě polovina vyučování passé. Sunula jsem se pomalu davem, který se neustále zahušťoval, dál směrem k New Montgomery, kde je naše škola, až jsem objevila průchozí obchod a byla konečně vysvobozena. Z výuky jsem samozřejmě nestihla nic.

A perlička na závěr, bez níž by celému příběhu cosi zásadního scházelo. Viděla jsem ty úžasné Giants. Respektive neviděla. Dopolední část vítání totiž spočívala v tom, že kolem těch juchajících davů projeli v autobusech s neprůhlednými skly a jen cedulky na předním skle označovaly, zda kolem nás právě jede mančaft nebo trenéři (do otevřené vítací tramvaje nasedli až odpoledne; mimochodem, obdivuji všechny, kteří to na ulici v ten velmi teplý den tak dlouho vydrželi. To je panečku láska ke sportu!). Takže let's go Giants, obři, kvůli nimž mi cesta do školy trvala skoro 3 hodiny a ještě jsem přišla pozdě.