Výlet do Berkeley

Navážu plynule na předchozí příspěvek, protože jedním z našich víkendových cílů na konci září byl celodenní hudebně-divadelně-taneční festival Fall Free for All, který byl pro návštěvníky (jak jinak, že?) zdarma. Nekonal se ovšem v San Franciscu, ale v Berkeley, která je vlastně naproti přes zátoku a drobet na sever k tomu. Tak jsme nasedli na BART, což je zdejší příměstský vlak, a přibližně za dvacet minut jízdy podmořským tunelem jsme vystoupili ve slavném univerzitním městě.

Naše první kroky zamířily na dopolední koncert Kronos kvartetu, který jsme v Praze propásli a kvůli němuž jsme tam vlastně vážili cestu. Hráli pěkně a měli našlapáno. Na festival dorazila opravdu velká spousta lidí a program běžel paralelně na několika scénách včetně venkovních produkcí a workshopů – například dílny gospelových písní. Ještě se sluší doplnit, že Fall Free for All pořádá neziskovka Cal Performances patřící pod University of California at Berkeley (známá coby "Cal"). Myslím si, že má Karlovka ještě co dohánět.

My jsme ale záhy festivalové dějiště opustili – naše další plány se totiž týkaly požitků nikoli uměleckých, ale technických – modelové železnice Redwood Walley Railway v Tilden parku, který je od Berkeley ale zpropadeně daleko (a zpropadeně do kopce, což jsme bohužel zjistili až teprve cestou). Jak je v USA zvykem, nejezdí tam žádná veřejná doprava a ještě ke všemu byl opravdu horký den, kdy jsme si opravdu (konečně?) připadali jako ve slunné Kalifornii. Těch několik kilometrů se zdálo takřka nekonečných, ale aspoň jsme měli z klikaté (a proklatě rozpálené) horské silnice krásný výhled na San Francisco Bay.

Když už jsem myslela, že bude po mně, dorazili jsme na místo činu. V oploceném lesíku na vrcholu kopce, překvapivě bez jakékoli reklamy, která tu doprovází takřka každou atrakci, se skrývala pečlivě udržovaná modelová železnice. A to hned dvojí velikosti: Redwood Valley Railway (pro technicky zaměřené: je to trať s rozchodem 381 mm) a o něco menší trať spravovaná sdružením Golden Gate Live Steamers (rozchod 190,5 mm), která nám sahala asi ke kolenům.

Tak jsme si hned koupili lístek a nastoupili do jednoho z vagónků, obsazených zejména dětmi, které táhla naleštěná parní mašinka. Celá trať byla překvapivě dlouhá a její správci ji opatřili domečky, pumpami, tunely i můstky (vše ve správném měřítku), aby byla iluze dokonalá. Po té příšerné kalvárii, kdy už jsem pochybovala, zda jdeme vůbec správně, jsme byli najednou jako u vytržení a, jen co jsme se vrátili na nádraží, chvátali jsme vyzkoušet i tu menší dráhu. Ta byla ještě o dost legračnější - museli jsme se pořádně držet, abychom z těch miniaturních vagónků nespadli. Po okružní jízdě jsme si ještě prohlédli depo plné lokomotiv, nabrali vodu a vydali se zase na cestu zpátky.

Tentokrát jsme měli štěstí - netrvalo dlouho a podařilo se nám stopnout auto (což se rovná takřka zázraku, zdejší řidiči prý vůbec nezastavují, protože stopaře považují za potenciální vrahy, kriminální živly a teroristy v jednom). Konverzace v autě sice trochu vázla – na řidičovu otázku, zda jsme z Ruska, jsme odvětili, že nikoli, načež následoval dotaz, zda musíme v Rusku zastavovat na červenou – ale protože nás přiblížil do centra, přešli jsme to taktně bez poznámek.

Díky odvozu jsme ještě stihli zajít do místní galerie (spravované jak jinak než zdejší univerzitou), vrátit se do víru festivalového dění a vyslechnout již méně povedený koncert barokní hudby (ach ten příšerný zlozvyk zdejšího publika tleskat po jednotlivých větách, na konci samozřejmě nekritické standing ovation) a dokonce jsme zvládli i návštěvu místního paleontologického muzea, kde je k vidění kostra tyranosaura.

A pak už jsme jeli celí utahaní domů.