Zimní prázdniny II

Kapitola druhá: Národní parky

Národní parky jsou bezkonkurenčně to nejlepší, co Spojené státy nabízí. Během prázdnin jsme jich projeli pět a stáváme se pomalu odborníky na pouštní společenstva a různé typy pouští. Mimochodem, není lepší doba na návštěvu pouště, než zima. Zaprvé je tam snesitelně a za druhé, všechny jedovaté potvory (chřestýši, škorpióni, tarantule) jsou zalezlé.

Hned v úvodu je ale třeba korigovat českou představu o národních parcích, které v americkém pojetí vypadají krapet jinak než KRNAP, kam vás autem nepustí ani na povolenku podepsanou samotným Krakonošem. Tady se bez vozu jednoduše neobejdete. Do parku nejezdí žádná veřejná doprava, natož aby uvnitř parku fungoval nějaký turistický shuttle. A protože jsou všechny parky obrovské – třeba Death Valley má na délku 230 km –, nedají se projít pěšky. Výletní trasy (zdráhám se napsat túry) jsou totiž také uzpůsobeny automobilistům. Obvykle žádné vícedenní pochody, ale okruhy maximálně do 10 km (nezřídka jsou ty chodníky vyasfaltované) a vždy se začíná na parkovišti. Silnice se v parcích dělí do tří kategorií – zpevněné, nezpevněné a určené pouze pro automobily s náhonem na všechna čtyři kola. Ty poslední jmenované jsme nezkoušeli vůbec, ty druhé asi dvakrát a musím přiznat, že se to tomu našemu plechovému přibližovadlu vůbec nelíbilo (a to ho čekaly ještě mnohem horší věci).

Všechny parky jsou vůbec dost civilizované, a co je velmi příjemné, všechny mají návštěvnická centra, kde se dají nafasovat mapy, podrobné popisy tras, voda, razítko do deníku a aktuální informace o uzavírkách (což bylo v zimě velmi časté). Na informace ostatně není nouze ani v terénu - řada turistických cest je opatřena cedulemi s výkladem a naučné panely jsou osázeny dokonce i kolem silnic. Co se stanování týče, je doporučeno spát na vyhrazených kempovacích místech, kde ale leckdy není voda, jenom latríny (za co se platí těch 10-15 dolarů za noc je mi trochu záhadou) a v létě je třeba si místo dopředu rezervovat. Platí se samozřejmě i za samotný vjezd do parku, ale na to jsme si koupili speciální národoparkový pas za 80 dolarů a už se nám ta vložená částka vrátila asi šestkrát. A poslední věc, která může našinci připadat poněkud bizarní: za pozoruhodnosti hodné ochrany se tu považují jakékoli stopy lidské činnosti starší 50 let, takže není výjimkou, že je naučný chodník natažen k opuštěnému dolu na zlato, ledabyle zajištěnému ostnatým drátem, kde volně v přírodě rezavějí vraky aut, nebo se drolí zbytky zdí. A hned je z toho kulturní památka. Dalšími pamětihodnostmi jsou náhrobky zastřelených dobrodruhů z éry Divokého západu, který si podle všeho své jméno opravdu zasloužil. Naštval vás soused? Nezaslouží si než odprásknout a pak se tím ještě pochlubte vyrytím nápisu do kamene („Zde padl do prachu Woath Bagley rukou W. F. Keyse“).

Joshua Tree National Park

První park, který jsme prozkoumali, se jmenuje podle stromu pojmenovaného mormony podle biblického proroka Jozuy, který takhle údajně zdvihal ruce k nebi. Mormoni mají bezpochyby bujnou fantazii, protože mně ten ježatý strom - odborně nazvaný juka krátkolistá - nejvíc připomínal štětky na vymývání lahví. Park je také pozoruhodný tím, že je na západě tvořen Mohavskou a na východě Coloradskou, chcete-li Sonoranskou, pouští. Ta první je výše položená (o poznání chladnější a větrná), o něco sušší a rostou tam právě ty Jozuovy stromy, v té druhé jsou k vidění kaktusy a v oázách palmy. V obou dvou se nachází velké, oblé žulové skály a balvany, které jsou vyhlášené mezi horolezci. Strávili jsme v Joshuovi tři chladné noci plné táhlého vytí kojotů a stihli projít víceméně všechny okruhy včetně výstupu na Ryan Mountain (1664 m. n. m), takže jsme se mohli s pocitem dobře vykonané práce přesunout dál na východ.

Saguaro National Park

Do tohoto parku jsme původně vůbec jet neměli, ale nakonec bylo rozhodně lepší moknout v poušti, než se hustou vánicí klouzat ke Grand Canyonu. Sebelépe naplánovaná cesta je vždycky limitovaná počasím a my měli smůlu na nejhorší sněhovou bouři za poslední roky, jak nám objasnili místní. A protože jsme měli auto s letními pneumatikami (náš dotaz ohledně zimních gum a sněhových řetězů v sandiegské půjčovně všechny srdečně rozesmál), nechtěli jsme zase tolik riskovat.

Kaktusy s indiánským jménem saguaro jsou neuvěřitelně fotogenické. Dorůstají až 18 metrů a mohou se dožít i 250 let (teprve sedmdesátileté kaktusy se začínají větvit a kvést). Saguaro NP má také dvě části a mezi nimi leží město Tucson, nyní nechvalně známé šíleným střelcem. Západní, menší část parku jsme jen projeli, protože hrozně pršelo a šeřilo se, zato ve východní jsme podnikli několik moc pěkných vycházek rozlehlým kaktusištěm včetně vyzkoušení, jaké to je, když se na ty roztomilé rostlinky člověk napíchne. Přátelé, bolí to.

Petrified Forrest National Park

Další z parků, se kterým náš původní itinerář nepočítal, byl zkamenělý les. Dnes suchá náhorní plošina se sem tam nějakým pahorkem, před 200 miliony let prales, kde stromy popadaly do bahna, smíchaly se s křemičitou vodou a zkameněly. Díky postupné erozi se pak za nějakých těch pár milionů let dostaly na povrch, kde je okolíkovali a vyhlásili za park, aby to lidi všechno nerozkradli. Ale oni kradou i tak, každoročně z parku údajně zmizí až tuna kamene. Proto se rangeři při výjezdu z parku každého ptají, jestli si něco neodnesl (zajímalo by mě, jaká trubka se jim přizná) a v muzeu jsou dojemné (a pravděpodobně motivační) dopisy těch, co něco zcizili, ale poslali to nazpět, protože je hryzalo svědomí.

Nás spíš hryzalo, že nám na severu parku oznámili, že je jižní část uzavřena kvůli náledí a otevřou ji neznámo kdy. Trochu nám zatrnulo, protože v téhle části parku není skoro nic k vidění a harcovali jsme se kvůli tomu tak strašnou dálku…  Nicméně ráno se na nás usmálo štěstí a park otevřeli celý, tak jsme si prošli několik tras kolem zkamenělých kmenů a konečně si prohlédli i autentické petroglyfy. V Joshua Tree NP je totiž nějací borci z Hollywoodu při natáčení domalovali, protože ty původní jim připadaly málo indiánské, a to tak dobře, že už nikdo neví, které jsou ty pravé.

Death Valley National Park

Svým dalším cílem, Smrtným údolím, což je nejsušší, nejteplejší a nejníže položené místo Severní Ameriky, jsme se zase vrátili do kolejí původního plánu. Úplně nás zarazilo, jak je tenhle park vlastně obrovský – vjeli jsme do něj dopoledne a libovali si, jaký máme skvělý mezičas a pak už jsme celý den jenom jeli pouští a jeli a jeli a jeli… Cestu jsme se zastavili o solného jezera Badwater, které leží 86 metrů pod úrovní moře, prošli se ke skalnímu útvaru zvanému Katedrála a prohlídli si přírodní most i místo, kterému se říká umělcova paleta, a to proto, že jsou na tom místě skály zabarvené hned několika příměsemi a vypadají jako kopečky pistáciové, citrónové, vanilkové, meruňkové a kávové zmrzliny. Poslední naší zastávkou předtím, než se definitivně setmělo, byl důl na borax, což je minerál, o němž jsem s odpuštěním neměla ani potuchy a přitom se v místním muzeu tvářili, že se to dá použít na tisíc způsobů a lidstvo se bez něj prakticky neobejde.

Druhý den jsme vyrazili na písečné duny a poté se vydali dobýt Wildrose Peak. Cesta k výchozímu bodu byla příšerná, ve finále ledovatá, a tak jsme museli zaparkovat 3 km před parkovištěm. Pěší pochod nebyl o moc lepší, cesta nebyla prošlápnutá, bořili jsme se po kolena, a kde nebyl sníh, tam jsme se klouzali po suti. Zabalili jsme to na nižším bezejmenném vrchu asi 2500 m. n. m. (pojmenovali jsme ho Krysa Peak), odkud byl krásný výhled do celého údolí, které je opravdu mrtvé – suché, slané, kamenité a hlavně nekonečné.

Sequoia National Park

Poslední park, který jsme navštívili, je známý svými monumentálními stromy (přesněji sekvojovci obrovskými) včetně stromu generála Shermana, což je jeden z největších stromů na světě vůbec. Mně hlavně utkvělo, že jsme do parku jeli dlouhou klikatou silnicí, a jak se zvyšovala naše nadmořská výška, přibývalo sněhu. Nakonec jsme tedy museli auto obout do řetězů, navzdory tomu, že to v návodu přísně zakázali, a popravdě se mu to vůbec nelíbilo. Vydávalo zvuky jako pojízdné železářství a trnuli jsme, co to s ním za těch pár dní udělá. Se sněhem souvisela ještě jedna nepříjemná věc: tři čtvrtiny parku byly uzavřené, takže nám nezbývá, než se sem na jaře vrátit.

Náš hlavní cíl a de facto grandiózní finále celého vánočního putování byl ale naštěstí zpřístupněn: na půjčených sněžnicích jsme se vydali se na rangerskou stanici k Pearl Lake (2800 m. n. m.), kde jsme měli zarezervovaný nocleh. Skoro celá cesta vedla do příšerného kopce a zhruba poslední čtvrtina nebyla prošlápnutá a bořili jsme se po kolena sněžnicím navzdory. Myslela jsem, že vypustím duši, a to jsme šli jenom o 10 kilometrů! Nakonec nás ale pan správce pochválil, že jsme to zvládli za velmi slušný čas (no nevím, 5 hodin mi přijde jako dost špatné skóre, ale asi jsou i horší výsledky). Horská bouda byla sympaticky jednoduchá, bez elektřiny, s velkými kamny a dobře zásobená společenskými hrami, tak nám večer příjemně utekl. Druhý den jsme šli o poznání lehčeji a za 3 hodiny jsme byli zpátky u auta. A pak už nás čekala jenom cesta „domů“.

Zimní prázdniny I

Vánoce k nám sice nepřišly, ale vánoční prázdniny ano a hned třítýdenní. Takže jsme se těsně před Štědrým dnem sbalili, odletěli na jih do San Diega, půjčili si auto a vydali se na sedmnáctidenní cestu jihozápadem Spojených států. Jak už to tak bývá, člověk míní a osud/příroda/bůh (dosaďte si podle libosti) mění. Například jsme nepočítali s vydatnou sněhovou bouří a prudkým ochlazením, které paralyzovaly takřka celou zemi a nám nedovolily přesunout se do Grand Canyonu a národního parku Zion, ale naopak nás přiměly jet na jih a objevovat krásy arizonských pouští.

Konečná bilance tedy zní: celkem najeto 5000 km, výškový rozptyl od mínus 80 do plus 3000 m. n. m., rozdíl teplot od mínus 15 do plus 20 stupňů Celsia a čas plus mínus jedna hodina, protože v Arizoně už je jiné časové pásmo. Musím říct, že takovéhle skokové změny jsou pro tělo docela náročné, pokud se ještě připočte příšerné stravování, které se nám víceméně omezilo na konzumaci hamburgerů, burritos a pizzy, protože kolem dálnice prostě nic jiného než fastfoody není (dodnes se mi při pohledu na dva žluté oblouky zvedá žaludek). Nicméně jsme tuto cestu po zpevněných i nezpevněných cestách, prachem i bahnem pouští, po sněhu i ledu hor přežili ve zdraví. Ale počítám, že se naši andělé strážní zase pěkně zapotili.

Kapitola první: Města

Asi nikoho nepřekvapí konstatování, že americká města, přesněji ta, která jsme měli možnost cestou vidět, jsou obrovská, rozteklá do šířky a skrznaskrz nudná. Místo historického centra mrakodrapy, místo pěších zón mnohoproudé komunikace. Hromadná doprava se příliš nepěstuje, vše je uzpůsobeno automobilistům. Vybírám proto pouze tři zajímavější zářezy na naší cestovatelské pažbě a děkuji nebesům, že můžeme žít v San Franciscu, pro něž svrchu uvedená charakteristika neplatí.

Svatý Didakus

Naše cesta začala v jihokalifornském San Diegu, přístavním městě ležícím ve stejnojmenné zátoce. Navzdory původnímu plánu a ujišťováním, že tam není absolutně nic k vidění, jsme tam strávili velmi příjemné čtyři dny. Z toho nám dva propršely, takže pokud se chystáte tamtéž, garantuji vám, že bude hezky, protože podle místních tam leje nanejvýš dva dny v roce. Alespoň jsme ale měli dostatek času (a důvod) pořádně prozkoumat místní Balboa Park, kde jsou koncentrována skoro všechna městská muzea, a to do pavilonů, které zůstaly po mezinárodní výstavě z roku 1915. K vidění je tam všechno od antropologie přes výtvarné umění, modelovou železnici až po letectví.

Jediné muzeum, které na tomto kopci nenajdete, je samozřejmě námořní, kvůli kterému se ale rozhodně vyplatí zajet do downtownu mezi mrakodrapy. K vidění jsou tu historické koráby, plachetnice i sovětská ponorka a dokonce se ke vstupence dá za tři dolary přikoupit hodinová plavba zálivem na člunu z roku 1911, což jsme samozřejmě využili. A ještě jedna atrakce: nedaleko kolekce historických plavidel je k vidění obrovská letadlová loď USS Midway z roku 1945, která sloužila bezmála 50 let. Strávili jsme na ní tři hodiny a to jsme viděli pouhý zlomek všech prostor.

Za člunu jsme obdivovali dlouhatánský most přes zátoku a rozhodli se, že se po něm prostě musíme povozit. Vyjeli jsme si tedy na poloostrov Coronado, kde není vůbec nic, jenom hotel, který se proslavil díky filmu Někdo to rád horké. No, žádné extra vedro tam sice nebylo, ale na prosinec to bylo vcelku příjemné. Co také stojí v San Diegu za návštěvu, je maják Point Loma. Uvnitř je expozice a venku se dají pozorovat velryby (pouze od prosince do února), nebo socha pana Cabrilla (celoročně). Velryby bohužel nevěděly, že jsme je přišli pozorovat, tak jsme se museli spokojit pouze se statným Španělem, který vedl první evropskou expedici zkoumající západní pobřeží.

A když už jsme u té historie – trochu stranou od nynějšího centra je k vidění původní Staré Město s prašnými ulicemi, nízkými budovami z prken a saloony (připadali jsme si úplně jako ve filmové dekoraci z westernu). Jenže se to celé proměnilo v nefalšovanou turistickou opičárnu, kde prodávají zaručeně pravé indiánské nebo mexické věci made in China a mají tam dům, kde straší, a podobné nesmysly, takže nás to zase až tolik nenadchlo.

Na celém San Diegu je ovšem zdaleka nejlepší zoologická zahrada (vedle níž se nachází zahradní železnice). Je veliká, perfektně promyšlená (některé úseky simulující prales se dají procházet na několika úrovních nad sebou) a hlavně: chovají tam černobílé pandy a medvídky koala. Jenže ta zoologická není zrovna nejlevnější; stáli jsme zkroušeně v dlouhé frontě a říkali si, že když je ten Štědrý den, tak si dopřejeme povyražení. Když tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, kouzelná paní a vtiskla nám do ruky volňásek, že prý je členka klubu přátel ZOO a má jeden lístek navíc. A než jsme se pořádně vzpamatovali, tak zase zmizela v davu.

Arizona, Arizona…

Druhé větší město, s nímž jsme se blíže seznámili, bylo arizonské hlavní město Phoenix. Původně jsme sem ani nezamýšleli zajet, ale protože jsme strávili několik dní v poušti bez tekoucí vody, usnesli jsme se, že by bylo záhodno se trochu zcivilizovat. Město je to dle očekávání veliké, placaté a doslova a do písmene tam chcípl kojot. Jediné, co opravdu stálo za to, byly vykopávky indiánského osídlení (Pueblo Grande) a rozsáhlé muzeum indiánských kultur (Hard Museum).

Odvezli jsme si ovšem i poměrně bizarní zážitek – nedaleko kapitolu a sídla obou komor arizonského parlamentu je totiž parčík podle washingtonského vzoru, kde jsou umístěny sochy a památníky padlých ve všech válkách včetně těch aktuálních. Nechybí tam ani socha policejního psa. Kdo mi přijatelně vysvětlí, jaký je rozdíl mezi (zde tolik adorovaným) americkým patriotismem a (zde tolik odsuzovaným) nacionalismem kterékoli jiné země, dostane čokoládu. Zkrátka, když jsme tam mezi těmi sochařskými veledíly ne nepodobnými opusům socialistického realismu fotili své plyšové krysy, přece jen jsme se trochu báli, že nás za takovou pohanu zatknou nebo rovnou zastřelí.

Peleš lotrovská

Poslední město, o němž se zmíním, je doupě neřesti, hazardu a především Mekka nevkusu: Las Vegas. Tato obskurní směs hotelů, kasin, pochybných podniků a obchodů leží v nevadské poušti, a kdyby neexistovala, vůbec nic by se nestalo. Myslela jsem si, že mám sdostatek bujnou fantazii a dovedu si představit, jak hrozně to asi může vypadat, když se někdo rozhodne naskládat na malou plochu kus Benátek, k tomu Eifellovu věž, vedle Fontánu di Trevi a hned kousek odtud pyramidu i se Sfingou, k tomu Sochu Svobody a celé dílo korunovat hradem z Disneylandu. Nemám. Byla jsem zaskočena, jak je to všechno po kupě strašlivě ohavné a kýčovité tak, že se člověku udělá mdlo.

Celé město je prodchnuto zvláštním napětím hraničícím s hysterií: všude zní hudba, všechno svítí a bliká a všichni lidé jsou tu tak nějak prapodivně bujaří (asi že se to patří) a neuvěřitelně utrácí. Přiznávám, že mi bylo úzko a hlavně stydno především z toho, kam až se naše civilizace propadla. Nepřišlo mi to ani trochu legrační, ani trochu hravé a už vůbec ne s nadsázkou. Jediné, co nás opravdu pobavilo, byla kaple poskytující svatby „drive-through“ a přemýšleli jsme, jestli při průjezdu opačným směrem poskytují i rozvody. Smích nám ovšem zmrznul na rtech, když jsme se dočetli o „drive-through“ obchodu se zbraněmi (který jsme bohužel nenašli a nemohli ho zdokumentovat). Inu, Amerika.

Když už jsme tam tedy byli, vyzkoušeli jsme si v našem hotelu alespoň ruletu (obrovské kasino je tady totiž v každém hotelu a než se člověk dostane k výtahům do obytné části, musí jím projít), protože sedět u blikajících automatů nám přišlo jako ze čtvrté cenové. Vůbec bylo zvláštní sledovat typy lidí, kteří u nich vysedávali: věkem od patnácti do sta, oblečením střední třída, základní znak – zapálená cigareta. U automatů nebylo narváno, ale ať jsme kolem nich procházeli ve dne nebo v noci, vždycky u nich někdo seděl. Ruleta se hrála večer u tří stolků a rozhodně postrádala jakoukoli noblesu hráčského klubu, která bývá k vidění třeba ve filmech. Tohle byla zakouřená fabrika, kde se neschází hráči s velkým há, ale turisté v šusťákách, kteří si v bedekru přečetli, že to prostě musí vidět. Vložili jsme dvacet dolarů, za chvíli jich měli trojnásobně a za další chvíli, přesně podle hesla „The House Always Wins“, jsme skončili zase na dvaceti dolarech.

Zkrátka a dobře, celé Las Vegas je jedna velká Matějská pouť, laciná jako tretky z kočičího zlata, všechny ty repliky budov a soch jsou tak nějak upatlané, na první pohled fórové a až bolestně postrádají genia loci originálu. Ale co hůř, byli jsme snad jediní lidé, kteří se nad tamější ubohostí pozastavili. Ulevilo se mi, až když jsme utekli zpátky do lůna přírody. A o tom příště.