Jakožto oběť profesionální deformace a protože San Francisco je nevídaně kulturní město, nemůžu psát v druhém příspěvku o ničem jiném. Jelikož je teď léto (přesněji by teď mělo být, místní dokonce tvrdí, že je nejchladnější léto za posledních 40 let), s nejrůznějšími venkovními produkcemi, koncerty a festivaly se doslova roztrhl pytel. Každý večer se v ulicích hraje a zpívá, ať už jde o produkce jednotlivců nebo vystoupení kapel. A proč? Prostě jen tak. Zrovna tenhle víkend byl nedaleký Golden Gate Park v obležení tisíců lidí, protože se tu konal bluegrassový festival. Zdarma. Vůbec spousta akcí je tu překvapivě zdarma.
Co se literatury týče, je SF samozřejmě neodmyslitelně spjato s Beatniky. Mají tu své muzeum, tak trochu omšelé a v těsné blízkosti (jak jinak) dosti podezřelých podniků, ale hlavně je na Columbus Avenue dobře zásobené knihkupectví City Lights Bookstore, které založil roku 1953 Lawrence Ferlinghetti a kde mají opravdu bohatý výběr literatury – od prózy a poezie z celého světa po politické manifesty. Ve čtvrtek večer jsme tam navštívili čtení z Ginsbergova Kvílení (Howl), které nově ilustroval Ginsbergův souputník Eric Drooker a které bylo vydáno jako tzv. „Graphic Novel“ vycházející z Drookerova stejnojmenného animovaného filmu. Sešla se tam nepříliš početná skrumáž velmi alternativně vyhlížejících bohémů různého věku, až si tam člověk připadal skoro jako v nějakém anarchistickém kroužku (nebo na Filosofické fakultě).
Zdejší výstavy stojí také za zmínku. Protože se v současné době rekonstruuje Musée d’Orsay, připutovala část sbírek do výstavních prostor zdejší galerie de Young. První výstava, která už bohužel skončila, představila tvorbu Maneta, Moneta a Degase (Birth of Impressionism), od minulého týdne je zpřístupněna navazující část s díly Van Gogha, Gauguina a Cézanna (Post-Impressionist Masterpieces). Do toho instalovali v Legion of Honor (galerii, kterou máme doslova za domem) komponovanou výstavu zasazující impresionisty do kontextu doby vzniku, do politických, společenských i kulturních událostí. Duše uměnímilovného člověka tiše jásá a neví, kam jít dřív – těch galerií jsou tu totiž desítky. A umění se tu koneckonců dá obdivovat i v prodejních galeriích. Do školy jezdím kolem obrovského obchodu, kde mají za výlohou plátna od Miróa nebo Picassa. Můžete si je koupit jako v supermarketu.
A nakonec nelze nezmínit divadlo - hned první týden jsme totiž navštívili tři divadelní představení, dvě operní a jedno činoherní. San Francisco Opera je obrovský a velmi, velmi konzervativní stánek múz. Zatím jsme zde zhlédli Figarovu svatbu a rozhodně nešlo o moderní divadlo, spíš o propad v čase o dobrých 50 let – těžkopádná kašírovaná scéna, historizující kostýmy… Imaginace? Náznak? Metafora? Nic z toho, spíš to připomínalo špatnou televizní inscenaci. Ovšem proti orchestru a pěveckým i hereckým (!) výkonům všech zúčastněných nelze říci ani Ň, bylo to díky nim nakonec docela stravitelné.
Jestliže se dá o Figarovi napsat, že byl svižně a živě pojatý alespoň v hereckých partech, o inscenaci Aidy se nedá utrousit než, že šlo o těžkopádnou, nákladně kostýmovanou a výpravnou podívanou, v níž mě opravdu překvapilo jenom to, že po jevišti nechodil živý slon, ale byl nahrazen přiznaně (!) animovanou loutkou. Na té inscenaci bylo totiž zdaleka nejzajímavější to, kde jsme ji viděli: na baseballovém stadionu zdejšího neobyčejně oblíbeného klubu San Francisco Giants. Přinesli jsme si deku, kterou jsme si rozložili na trávníku, jinak tedy hrací ploše, vytáhli sendviče a nerušeně sledovali projekci na velkoplošné obrazovce. V divadle sledovalo představení 3000 diváků, s námi na stadionu 30 000.
Na činohru jsme se vypravili také ven, tentokrát do parku Presidio, kde hráli Dva šlechtice veronské v rámci akce Shakespeare in the Park. Inscenace Kennetha Kellehera byla zasazena do 60. let a na to, jak je ta hra blbá, tak bylo její provedení velmi dobré a nepostrádalo vtip (který jsem v ní při četbě rozhodně neodhalila). A opět šlo, stejně jako u Aidy, o akci zdarma, která přilákala relativně velký počet lidí, kteří by do divadla možná ani nikdy nešli.
Ještě musím na konec zmínit zdejší publikum. Je totiž doslova boží - spontánní, neustále reagující (i na otřepané vtípky nebo narážky) a velmi komunikativní. U nás jsem málokdy zažila při sledování sebelepší komedie tak hurónský smích, jako tady na opeře (!) Figarova svatba. A ten hlasitý údiv, když dojde k odhalení Figarovy totožnosti a on rozpozná svoje rodiče… Zdejší diváci jsou zkrátka tak trochu jako děti.
Post scriptum pro všechny starostlivé: Samozřejmě, že tu jen netrajdáme po okolí, ale svědomitě plníme si své studijní povinnosti. O tom ale zase někdy příště...
Opera na baseballovém stadionu je übercool :)
OdpovědětVymazat