Jarní prázdniny III

Maui

Maui je ze všech ostrovů nejrozmanitější a asi i nejfotogeničtější. Tři čtvrtiny jeho rozlohy zabírá sopka Haleakala (3055 m. n. m.) a zbytek pokrývá deštný prales. Mezi zážitky v kategorii „must see“ se ve všech průvodcích řadí svítání na Haleakale a můžeme potvrdit, že to stojí za vidění a dokonce i za slyšení – místní rangerka k tomu totiž každé ráno pěje tklivou havajskou píseň. Heleakala, což v havajštině znamená Dům slunce, je bezpečná spící sopka, která vybuchla naposledy roku 1790, a tak jsme se vydali i do jejích útrob. Kráter, který podle vědců není kalderou v pravém slova smyslu (vznikl zřícením vrcholu sopky nikoli vulkanickou činností), je protkán celou sítí velmi prašných cest a člověk tu může nachodit desítky kilometrů. Je to ovšem trochu smutná procházka - pomalu jediné, co zde roste, je vzácný endemit mečolist stříbrný (argyroxiphium sandwicense), kterému trvá 50 let, než vyžene na květ, a pak usychá. Jinak je tu jen suť, popel a prach.

Další atrakcí na ostrově, ovšem zcela jiného rázu, je cesta do Hany známá jako Hana Road nebo Hana Highway. Jde o úzkou, klikatou silnici o délce přibližně 100 km se zhruba 620 zatáčkami a 59 mosty, z nichž většina je určena pouze pro jedno auto. Tyto parametry v kombinaci s neschopností amerických řidičů jezdit jinde než na rovných dálnicích mohou způsobit, že na cestě strávíte přes tři hodiny. Ovšem ty výhledy stojí za to; cesta vede po pobřeží a spektakulární je po obou stranách, z jedné strany oceán, z druhé strmá úbočí, údolí s vodopády a deštný prales. Cesta vede nejen do Hany, ale i do Kipahulu, což je přímořská část Haleakala NP, kde je možné projít si asi 6 km dlouhý chodník (Pipiwai Trail) kolem kaskády vodopádů Waimoku, z nichž poslední měří 100 metrů. Cesta vede pralesem a rozlehlým bambusovým hájem, který ve větru namouduši zpívá.

V západní části ostrova jsou k vidění zejména památky kulturní. Příjemně nás překvapilo malebné městečko Lahaina, které mělo daleko do bohapustého turistického letoviska, kde jsou schopni návštěvníkům prodat cokoli od knoflíku až po babičku v houpacím křesle (vše musí být samozřejmě vkusně okrášleno nápisem Hawai‘i nebo Aloha). Lahaina bývala hlavním městem havajského království, než dvůr roku 1845 přesídlil do Honolulu, a dodnes je tu k vidění justiční palác, zbytky vojenské pevnosti postavené z korálu (která měla podle zlých jazyků spíše funkci dekorativní než obrannou) a misijní domy z 19. století. Na náměstí před justičním palácem roste obrovský fíkovník banyán (největší na světě) a nedaleko centra je dokonce i zachovaná železnice kdysi sloužící na dopravu cukrové třtiny.

 

Big Island

Havaj neboli Big Island, je, jak už název napovídá, největší a pro mě asi nejponurejší částí souostroví. Protože jsou zde dodnes činné sopky a poslední velká erupce proběhla v 70. letech, připomíná drtivá většina ostrova šedou, nehostinnou měsíční krajinu. Dominantou ostrova jsou dva mohutné vulkány Mauna Loa a Mauna Kea, jejichž nadmořská výška přesahuje 4100 m. n. m. Měřeno ovšem od mořského dna, je Mauna Kea dokonce vyšší než Mount Everest. Nejnavštěvovanější částí ostrova je pravděpodobně Hawaii Volcanoes National Park, který se nachází kolem aktivní sopky Kilauea. K naší smůle byla kvůli nečekaným erupcím polovina parku zavřena, nicméně jsme viděli dýmící kráter, několik lávových polí a ohromný lávový tunel, který rozměry připomínal regulérní důlní štolu. Také jsme pochopili, jak pomalu se příroda po výbuchu sopky vzpamatovává – po třiceti letech se teprve objevují první nesmělé traviny a opravdu se zazelená až po dobrých dvě stě letech. 

Na západním pobřeží ostrova je řada historických míst a jakkoli to bude znít cynicky, březnové tsunami jim vlastně trochu pomohlo, protože odkrylo nové archeologické lokality. Navštívili jsme tu původní rybářskou vesničku (Lapakahi State Historical Park), osídlenou kolem r. 1300, a několik svatyň (tzv. heiau). Tradice stavění heiau sahá až do 10. století, kdy byl příšedšími Tahiťany vytvořen nový náboženský kult s lidskými oběťmi. Do chrámu mohla pouze šlechta a kněží, ostatní plebs musel zůstat venku; porušení přísného tabu (havajsky kapu) se trestalo smrtí. Krásně dochované je Puukohola Heiau postavené v letech 1790-1791 Kamehamehou I. Velikým. Zachovalo se možná právě proto, že jde o jedno z vůbec posledních heiau – Kamehamehův syn Liholiho toto náboženství roku 1819 zrušil a všechny chrámy byly opuštěny. Navštívili jsme i trochu rozpadlé Hikiau Heiau, ale zdaleka nejvíc nás okouzlilo Mookini Heiau, a to proto, že je turistickým ruchem prakticky nedotčené, vede k němu jenom prašná polní cesta a nikdo je nehlídá. Připadali jsme si tam úplně jako v časech Richarda Halliburtona.

Za zmínku také určitě stojí skanzen Kaloko-Honokohau, kde jsou k vidění zbytky chovných nádrží na ryby, petroglyfy a polozbořené heiau. Ovšem asi největším místním tahákem jsou  karety obrovské, které si oblíbily zdejší pláž; viděli jsme hned tři. V parku Pu’uhonua o Hōnaunau je kromě rekonstrukcí havajských chatrčí (včetně královského mauzolea, což je jen trochu větší chatrč obklopená dřevěnými sochami bohů) k vidění i místo, kde se shromažďovali uprchlíci a jež jim skýtalo bezpečný azyl (havajsky Pu’uhonua). Hned vedle této historické lokality byla zátoka plná šnorchlujících lidí, a tak jsme neodolali a také se vrhli do vody. Musím přiznat, že takhle krásné mořské dno jsem ještě neviděla – ostře žluté, růžové, fialové a červené korály, pestrobarevné a proužkované rybičky, průzračná tyrkysová voda… Při dalším potápění na Kauai jsme dokonce viděli pár metrů od břehu i několik exemplářů havajské národní ryby ostence klínovitého alias humuhumunukunukuapua‘a!

Photo of Reef Triggerfish by Qyd, adapted by kld, licensed under CC BY 2.5

Kauai

Posledním ostrovem, který jsme navštívili, byl Kauai alias Zelený ostrov. Tenhle přídomek si vysloužil právem: je velmi málo osídlený, turisticky prakticky nedotčený, hornatý a hustě zapralesněný. Dokonce se tu nachází i jedno z nejdeštivějších míst na zemi, hora Waialeale ležící uprostřed ostrova, kde za rok spadne průměrně 12 300 mm dešťových srážek. Kupodivu jsme však na Kauai zmokli jen jednou a to až v samém finiši naší cesty. Naším hlavním cílem byl Napali Trail na severu ostrova, což je vyhlášený turistický chodník, pro který je potřeba mít povolení, protože prochází přísnou rezervací. Ruku na srdce, ta cesta je příšerně vyčerpávající – vede úzkými údolími, po úbočí skal vysoko nad hladinou moře, křižuje několik potoků, provede člověka hustým pralesem a hlavně neustále klesá a zase stoupá. Ve vedru, dusnu a v plné polní je to, diplomaticky řečeno, velmi intenzívní zážitek, ale určitě za tu námahu stojí.

Na ostrově se nachází také „Grand Canyon Pacifiku“, jak nazval kaňon Waimea Mark Twain, který jsme si bohužel z nedostatku času prohlédli pouze shora na několika vyhlídkách. Je opravdu impozantní a na rozdíl od toho arizonského je hojně pokrytý zelení. Krásný pohled je i na malebné údolí Hanalei, které z dálky připomíná svými malými políčky patchwork a kde se pěstuje taro neboli kalokázie jedlá (colocasia esculenta). Před odletem jsme ještě stihli navštívit značně zanedbanou ruskou vojenskou pevnost Elizabeth. Zbytky pevnosti jsou památkou na stěží uvěřitelné dobrodružství ruského obchodníka G. A. Schäffera, který zde v roce 1817 nárokoval zemi pro cara. Když po roce (!) dorazila z Petrohradu zpráva, že car o tuto pozornost nestojí, byl přinucen odjet. Nakonec jsme se pokochali právě posunovaným vlakem na Kauai Plantation Railway a zastavili se ze zvědavosti i na Hikinaakala heiau, kde ale nebylo vůbec nic kromě divokých slepic, kterých se na ostrovech potulují stovky. A pak už nám nezbylo než se po dvou týdnech v ráji zase vrátit do všední reality San Francisca.

Jarní prázdniny II

Oahu

 

Oahu je de facto hlavní ostrov celé Havaje, protože se zde nachází nejen metropole Honolulu, ale i mezinárodní letiště. Velké procento turistů také navštíví pouze tento ostrov a svůj pobyt stráví na vyhlášené pláži Waikiki. Nás trochu zaskočilo, že je Honolulu především velkoměsto, plné několikaproudých dálnic a mrakodrapů, které mělo do naší původní představy tropického ráje docela daleko. Na Oahu dokonce funguje systém veřejné dopravy, o němž se Havajané nestydí tvrdit, že je nejlepší na světě. Asi je to dáno tím, že nejsme místní, ale neurotičtí Evropané, protože jsme citelně postrádali nejen celkovou mapu MHD a jízdní řády, ale i takovou maličkost jako označení zastávek. Nemluvě o tom, že byla v každém autobuse zima jako v lednici, což se evidentně přiučili od Američanů a jejich nehynoucí lásky k ledu a klimatizaci.

V centru se nachází řada pamětihodností spojených s královskou rodinou – sídelní Palác Iolani postavený v 19. století v evropském stylu, korunovační katedrála, nebo nejvyšší soud, před nímž stojí pozlacená socha Kamehamehy I. Velikého. Nedaleko něj se zachovaly nejstarší dřevěné budovy (Mission Houses) na souostroví, které si postavili misionáři z Nové Anglie. Nejsouce připraveni na tropické klima, postavili je, jak byli zvyklí, s malými okny a silnými zdmi, čímž se staly v místních podmínkách prakticky neobyvatelnými (mimochodem, když jsme vystoupili z letadla, utrpěli jsme nefalšovaný šok a dusili se ještě dobře půl dne, než jsme si úplně zvykli na vysokou vlhkost vzduchu v kombinaci s vysokou teplotou). Na okraji města je pak k vidění královská hrobka s mauzoleem a nedaleko od něj je Letohrádek královny Emmy.

Na západním okraji Honolulu je i místo spojené s moderními dějinami – Pearl Habor, smutně proslulý japonským útokem ze 7. prosince 1941. Přístav v laguně dnes návštěvníkům nabízí několik vojenských muzeí, venkovní expozici torpéd a tahák číslo jedna: plavbu k památníku nad potopenou USS Arizona, na níž tenkrát zahynulo 1500 vojáků. Patos tu ze všeho jen odkapává, ale aspoň férově přiznávají, že to měli ti Yamamotovi chlapci opravdu dobře promyšlené. Sice o moment překvapení málem přišli, ale hlášení americké hlídky o podezřelé aktivitě na základně nikdo nevěnoval pozornost.

Co se kulturního vyžití v Honolulu týče, rozhodně se vyplatí navštívit místní Academy of Arts, která má obdivuhodné sbírky polynéského, asijského i evropského umění, a za vidění také určitě stojí Bishop Museum s historickými i přírodovědnými sbírkami. Nakonec jsme tam strávili dobře čtyři hodiny a zvládli jsme i návštěvu tamějšího planetária, kde nám konečně srozumitelně osvětlili, jak se dá na moři orientovat pouze podle hvězd. Hlavním turistickým magnetem ostrova je ovšem (nehorázně drahé) Polynesian Cultural Center, které je na severovýchodní straně ostrova a je vzdáleno od Honolulu asi 1,5 hodiny jízdy autobusem. Centrum je koncipováno jako skanzen, který návštěvníka seznámí se všemi kulturami Polynésie a to doslova všemi smysly. K vidění jsou repliky tradičních budov, s ukázkami řemesel (často v podobě dílen), několikrát denně je na programu krátké hudebně-taneční vystoupení či ochutnávky místních specialit. Naše prvotní obavy, že to bude kýčovitý Disneyland, se nakonec rozplynuly a setrvali jsme tam dohromady příjemných pět hodin.

Molokai

Molokai je rozlohou menší a co do turistického ruchu neporovnatelně klidnější ostrov než Oahu. Nikde nikdo, jenom my a pár místních. V kempu, kde jsme nocovali, jsme byli dokonce úplně sami. Největší atrakcí ostrova je nepochybně izolovaná vesnička Kalaupapa, v historii nechvalně proslulá jako odkladiště malomocných. Do Kalaupapy se dodnes nesmí bez povolení vydaného Ministerstvem zdravotnictví a dá se tam dostat pouze letadlem, nebo po strmé cestě plné serpentin (převýšení je kolem 800 m, délka 6 km), kterou je možné zdolat pěšky nebo za příplatek na mule. Nepřiplatili jsme si, už tak byla taxa za povolení ke vstupu dost vysoká. Naše exkurze začínala pomalu jako (dost bizarní) bojovka. Podle pokynů jsme se měli do devíti hodin ráno dostavit na konec zmiňované cesty, kde si nás měl vyzvednout původce. Byli jsme tam přesně a ještě hodinu se nic nedělo, jen se pomalu trousili další nám podobní šílenci. Naštěstí jsme se mohli zabavit pozorováním dvojice velryb, takže nám to čekání docela uteklo. V deset hodin dorazily muly s další várkou turistů a v půl jedenácté se dokodrcal stařičký školní autobus, který nás naložil a konečně jsme se vydali do samotné Kalaupapy.

V druhé polovině 19. století, kdy se rozšířila epidemie malomocenství, se Kamehameha V. rozhodl, že je potřeba s tím něco dělat. Jako nejvhodnější řešení se zdála izolace nemocných (i těch pouze podezřelých) a ideální lokalitou se pro tento účel stala těžko dostupná Kalaupapa (kde dodnes žije několik vyléčených pacientů). Nemocní, kteří už se nikdy nesměli vrátit zpátky, žili po zbytek svého života nejprve bez jakékoli péče v lesích. Což se roku 1873 rozhodl změnit jistý Belgičan Jozef De Veuster alias páter Damien (tedy nejen on, ale hlavně on), který pacienty přesunul do sušší oblasti, postavil jim ubikace a nařídil přísné dodržování hygienických pravidel. Tenhle frajer (bez ironie), který byl na podzim 2009 dokonce v Římě svatořečen (shodou náhod jsme tou dobou zrovna ve Vatikánu byli a divili jsme se, proč jsou proboha všichni ověšení havajskými věnci lei), se nakonec po 15 letech sám nakazil a na Kalaupapě zemřel. Dnes už jsou tu z původních staveb k vidění jen trosky z nemocničních budov a několik malebných kostelíků.   

Molokai nemá mnoho vyhlášených pláží a turistických lákadel, ale má krásné hory, vodopády a jak už jsem napsala, turistu aby pohledal (vyjma poutníků, ale ti létají pouze do Kalaupapy). Před odletem jsme navštívili ještě místní mlýn Rudolpha Meyera z roku 1878 na zpracování cukrové třtiny a farmu pěstující makadamské ořechy, což byl další zážitek z ranku těch kuriózních. Majitel farmy Tuddie Purdy byl totiž překvapivě velice nerudný misantrop, který na nás na konci prohlídky, když jsme podle jeho názoru pravděpodobně projevili příliš málo nadšení pro jeho fantastické ořechy, křičel, že jsme málo otevření a přátelští – jako je například on – a že se musíme změnit. Tak jsme usoudili, že je na čase se zase přesunout, a přeletěli na Maui.

Jarní prázdniny I

Havaj aneb Tropy pro začátečníky

Havajské souostroví sice patří ke Spojeným státům, ale je od nich vzdáleno dobrých pět hodin letu. (Pro představu, jaké je zhruba vytížení letového prostoru: na Havaj létá několik desítek spojů denně s letadly běžně o kapacitě do 400 osob.) Původem sopečné souostroví spadá do Polynésie a od severu k jihu zabírá zhruba 500 kilometrů. Během dvou týdnů jsme navštívili celkem pět z osmi hlavních ostrovů (Oahu, Molokai, Maui, Big Island a Kauai) a můžeme konstatovat, že každý z nich je úplně jiný. Všechny ale spojuje vlhký vzduch, časté přeháňky, časté duhy, teplo, průzračné moře, písčité pláže a bující zeleň. A hlavně: nikdo nikam nespěchá a na všechno je dost času. Prostě havaj.

Havajské ostrovy jsou jako ráj plný květů, sytých barev a omamných vůní. Nejsou tu žádné jedovaté rostliny ani živočichové, žádné velké šelmy nebo nebezpeční hadi. Není ani potřeba se očkovat proti tropickým nemocem. Jediné, co je v některých částech ostrovů nepříjemné, jsou komáři, kteří tu navíc ani nejsou původní. Na ostrovy je zatáhli evropští velrybáři v 19. století, které nenapadlo nic chytřejšího, než tu vylít vodu ze sudů nabranou na pobřeží Mexika. Nepůvodní je i jeden ze symbolů Havaje – husa Nene. Údajně sem zabloudily dvě obyčejné kanadské husy, jejichž potomkům se za několik tisíc let uzpůsobily pařáty s plovacími blánami na chození po lávě. Příroda je mocná.

Havaj je ovšem ráj, který se může lehce změnit v peklo. Na Big Islandu jsou dodnes činné sopky, ty na Maui prozatím spí. Jak ovšem pravil jeden místní ranger, Havaj je jediné místo na světě, kde se neběhá od lávy, ale přesně opačným směrem. Sami jsme zažili zklamání (spolu s několika desítkami turistů), že se kvůli zemětřesení v Japonsku posunuly litosférické desky a láva, která více než dvacet let soustavně prýštila do moře (jedna z největších atrakcí na ostrově), ze dne na den přestala a vytryskla jinde, kam nás ovšem nepustili. Upřímně řečeno ty rangery obdivuji, protože zodpovídat denně stovky dotazů, kde že je na ostrově k vidění tekoucí láva, by mě po týdnu dohnalo šílenství (There‘s currently no visible lava on the island!!!).

Když nezuří živly ohnivé, je tu ještě potenciální nebezpečí z moře. Během našeho pobytu se přihnalo tsunami způsobené zmiňovaným japonským zemětřesením a trochu počechralo západní pobřeží ostrovů (nikomu se naštěstí nic nestalo). Ještě jednou děkujeme za všechna zaslaná varování – byli jsme shodou šťastných náhod v bezpečí hor a o všem se dozvěděli až ex post. Jediný, kdo měl z vlny upřímnou radost, byli obchodníci, přesněji ti, co neměli obchody na pláži, kteří už druhý den prodávali trička s nápisem „I Survived Tsunami 2011“. Ovšem nutno dodat, že drtivou většinu roku je Havaj opravdovým rájem, kde turistům hrozí nanejvýš úpal.

Co se dopravy týče, tak se z ostrova na ostrov překvapivě nedá dostat jinak než letadlem (pouze mezi Maui a Lanai/Molokai operuje trajekt, který ovšem stojí tolik co letadlo). Naší nejoblíbenější leteckou společností se pro tento účel staly Pacific Wings, které mají flotilu miniaturních letadýlek, silně připomínajících stroje u nás užívané k vyhlídkovým letům. Kapitán nás všechny osobně uvítal (všech 9 pasažérů), převzal od nás batohy a dovedl nás k letadlu. Díky této společnosti nám došlo, jak bylo kdysi létání příjemné. Na amerických letištích jsou totiž úplně paranoidně posedlí zevrubnými kontrolami, dokonce náhodně berou i pachovou stopu - Pacific Wings si všechnu tuhle šikanu odpustily. Nikdo nekontroloval ani nás, ani zavazadla a zacházeli s námi zkrátka jako s lidmi nikoli latentními teroristy.

Turistika na Havaji nepřipraveného Středoevropana poněkud zaskočí. Odvezli jsme si například zásadní poznatek, že spacáky do mínus 30 stupňů nejsou vhodné do tropických nocí. Stejně tak jsme netušili, že ač budeme stanovat ve výšce až 2000 m. n. m., opravdu nebude nutné mít s sebou čepici a rukavice. Dalšími zjištěními bylo, že se člověk kvůli vysoké vlhkosti vzduchu s odpuštěním opravdu nezřízeně potí (a musí s sebou tahat velké množství vody) a že je dobré dopředu vzdát naději na dosušení mokrých věcí, neřkuli na balení suchého stanu. Z dalších praktických cestovatelských tipů bych ještě zmínila nutnost obstarat si auto, povolení a rezervaci místa na přespání v cenovém rozmezí od 5 do 25 dolarů, což ovšem nikdo nikde nekontroloval. Je přitom dobré vše plánovat s minimálně dvouměsíčním předstihem, přinejmenším jede-li člověk na Havaj v hlavní sezóně, která trvá od prosince do dubna.

Havaj ovšem nemá jen fascinující přírodu, ale i historii. Někdy v 6. až 8. století připluli Polynésané, patrně z Markéz. Starší teorie připisovaly objev Havaje náhodě (bouřka mohla zavát čluny k dalekým ostrovům), podle všeho však šlo o cílenou kolonizaci národem zběhlým v mořeplavbě. Asi 300 let poté (kolem roku 1000) dorazila z Tahiti invaze, při níž si Tahiťané podmanili původní Markézany a nastolili tvrdou vládu aristokracie a kněží (včetně zavedení lidských obětí) se společenským systémem připomínajícím evropský feudalismus.

Havajané žili v izolaci až do roku 1778, kdy ostrovy „objevil“ James Cook, místními mylně považovaný za boha. Shodou náhod totiž připlul ve svátek makahiki a to dokonce přesně ze směru určeného ve starých proroctvích. Po několika dnech hýčkání pobral, co mohl, nalodil se a triumfálně odplul na sever. Po roce se vrátil, náhodou opět na ten samý svátek, a tak se zase dočkal nadobyčej vřelého přijetí.  Jenomže jen co znovu zvedl kotvy, začala bouřka, která jeho loď ošklivě pošramotila, a musel vrátit potřetí. Tentokrát ovšem připlul nevhod a navíc ze špatného směru. To neměl dělat, protože tím ohrozil autoritu kněží. Po krvavé potyčce, kterou vyprovokoval, byl zabit. 

V roce 1810 byly všechny ostrovy sjednoceny v Havajské království králem Kamehamehou I. Velikým. Král a jeho následníci se zhlédli ve Velké Británii, která se stala vzorem, a proto jsou všechny královské paláce (přesněji zámečky, případně trochu větší vily) silně inspirované evropskou kulturou. Britská vlajka byla dokonce včleněna do vlajky suverénního Havajského království. Ironií osudu, když se Kamehameha II. vypravil se svou chotí do Londýna, nečekaly ho ani královské pocty, natož setkání královským kolegou, nýbrž šťavnaté rasistické urážky. Co hůř, oba s manželkou chytili spalničky a v Londýně zemřeli.

Havaj se rychle modernizovala v konstituční monarchii, což ale nezachránilo před pohnutým osudem poslední královnu Liliuokalani, kterou roku 1893 sesadili z trůnu Američané vlastnící na Havaji rozsáhlé pozemky. Drželi ji v domácím vězení a dokonce vyhlásili samostatnou Havajskou republiku, která však neměla dlouhého trvání.  V roce 1898 americký Kongres schválil anexi Havaje, podporovanou havajskými „revolucionáři“, z nichž se stala nová politická elita. Havaj se tak stala teritoriem Spojených států (50. státem USA byla vyhlášena až v roce 1959) a strategickou vojenskou základnou v Pacifiku. A o tom zase příště.