První listopadový týden, kdy se hrály rozhodující zápasy s texaským mančaftem, byl proto plný očekávání a nervozity. Dokonce jsme se v rámci výuky obeznamovali s pravidly hry, příslušnou terminologií a tradičním popěvkem (Take Me Out to the Ball Game), abychom se mohli jít podívat alespoň na kus zápasu. Nikoli na stadion, cena lístků na stání (!) se na finále vyšplhala na neuvěřitelných 1000 dolarů, ale do nedalekého baru s velkou televizí. Přiznám se sama a dobrovolně, že je baseball hra veskrze nudná a co mě překvapilo asi nejvíc, většina hráčů je zavalitá až obtloustlá. Žádní vysportovaní atleti ku potěše oka, ale spolek strýců v kšiltovkách.
A přišel poslední zápas. Ten den jsme byli v opeře a o přestávce promítli na titulkovacím zařízení stav (maně jsem si vzpomněla, kterak se diváci letošního Pražského jara houfovali v Obecním domě o přestávce kolem televize a nervózně sledovali hokejové finále). Byla jsem ve škole poučena, ať si ten večer dávám pozor, protože když Giants prohrají, budou v ulicích hořet auta, zhrzení fanoušci budou vytloukat okna a rozbíjet, na co přijdou. A když Giants vyhrají, tak budou v ulicích hořet auta, rozjásaní fanoušci budou vytloukat okna a radostí rozbíjet, na co přijdou. Giants vyhráli a předpověď se naplnila; zaplať pámbu nikoli u nás, ale v drsných lokalitách kolem centra, jak mi druhý den referovali spolužáci.
Dva dny po zápase jsem jela jako každé ráno do školy a mi bylo hrozně divné, že jsem u nás, kde lešky dávají dobrou noc, nastupovala do skoro plného autobusu. Ale radovala jsem se, že aspoň nepřibírá další cestující a jede svižně bez zbytečného zastavování. Až do okamžiku, kdy se ten autobus zasekl těsně před Market Street a řidič nás odmítl pustit ven. Prostě stál v zácpě, nic se nedělo a jen v dálce jsme tušili neobvyklé davy lidí. Že by další demonstrace? (Kolem stávkujících zaměstnanců Hiltonu jsem chodila do školy asi týden.) Jeden muž už nevydržel nečinně sedět, vylomil pojistku a otevřeli jsme si dveře sami (viděla jsem dokonce, že cestující v autobuse za námi vysadili únikové okno a vyskakovali na ulici tudy). Tím se začala moje strastiplná pouť do školy, protože cela Market – pro neznalé hlavní tepna a obchodní třída v centru - byla neprodyšně zatarasena a obležena fanoušky Giants.
Předesílám, že nesnáším davy a ještě navíc rozjásané, takže mi vůbec nebylo dobře, když jsem zjistila, že nelze přejít na druhou stranu, kde mi za 10 minut začínala výuka. Tak jsem tu masu zkusila obejít směrem k přístavu, což se mi nepodařilo – uvízla jsem v boční ulici plné pokřikujících dětí. Obrátila jsem se tedy a prodírala se tou oranžovo černou řekou těl zase na druhou stranu. Asi po půl hodině zápasu se mi podařilo vběhnout do podchodu metra a dostat se alespoň na správnou stranu ulice. Mezitím už byla samozřejmě polovina vyučování passé. Sunula jsem se pomalu davem, který se neustále zahušťoval, dál směrem k New Montgomery, kde je naše škola, až jsem objevila průchozí obchod a byla konečně vysvobozena. Z výuky jsem samozřejmě nestihla nic.
A perlička na závěr, bez níž by celému příběhu cosi zásadního scházelo. Viděla jsem ty úžasné Giants. Respektive neviděla. Dopolední část vítání totiž spočívala v tom, že kolem těch juchajících davů projeli v autobusech s neprůhlednými skly a jen cedulky na předním skle označovaly, zda kolem nás právě jede mančaft nebo trenéři (do otevřené vítací tramvaje nasedli až odpoledne; mimochodem, obdivuji všechny, kteří to na ulici v ten velmi teplý den tak dlouho vydrželi. To je panečku láska ke sportu!). Takže let's go Giants, obři, kvůli nimž mi cesta do školy trvala skoro 3 hodiny a ještě jsem přišla pozdě.
Žádné komentáře:
Okomentovat