Když se koncem října začaly množit dotazy z řad pedagogů, za co že půjdeme na halloweenskou party, trochu jsem znejistěla a má nejistota den po dni narůstala. Vitríny všech obchodů se postupně proměnily v přehlídku ošklivých věcí: zakrvácených figurín, upírů, kostlivců, pavouků, netopýru a podobně. Většina oken byla polepena lebkami (opravdu vtipný mi přišel cynicky stručný nápis na jednom domě: „HUMAN BONES FOR SALE“), v korunách stromů se houpali oběšenci a samozřejmě nikde nechyběly vydlabané dýně, které byly z toho všeho asi nejmírumilovnější.
Až potud to bylo vlastně relativně normální, brala jsem to jako neškodný svátek pro děti, vyznavače gothic a podivíny se sklony k morbidnostem. Ovšem dokud jsem nevstoupila do obchodu prodávajícího kostýmy… určené dospělým! Byla tu spousta lidí a vybírali si, zda půjdou na party v převleku za šmoulu, Jacka Sparrowa, Harryho Pottera nebo flašku kečupu. Ty kostýmy byly opravdu perverzní. Michael Jackson vedle Supermana, Freda Flinstonea nebo hraběte Draculy. Hamburger vedle hotdogu, strýčka Sama nebo Super Maria. Mým favoritem se stal kostým ortodoxního rabína, který byl bůhví proč nejlevnější. Ženská sekce byla o poznání monotematičtější: sexy pirátka, sexy policistka, sexy uklízečka, sexy cokoli. K tomu všemu se v tom obchodě prodávaly žertovné paruky, nalepovací vousy, škrabošky a podobné propriety.
Ono je to fakt hodně podivné. Musím říct, že mi ani tak nevadily ty bláznivé kostýmy, jako spíš když se lidé namaskovali za zombie s pokud možno naturalistickými detaily postupného rozkladu a ploužili se po ulici v zakrvácených overalech. Zkrátka se tu z původně pietního aktu stal nevázaný karneval, což vypadalo zvnějšku legačně, ale bez mučení přiznávám, že jsem se s tím nedokázala vnitřně zcela smířit. Ale všechny kolem to evidentně bavilo, takže je to tak asi v pořádku.
Druhý typicky americký svátek, který jsme tu zažili, byl Den díkůvzdání. Pro ty, co to neví, nebo už to zapomněli, jde o svátek, který připadá na čtvrtý listopadový čtvrtek a připomíná památku prvních dožínek, které slavili roku 1621 poutníci připluvší na Mayflower a přeživší rok v Novém světě za pomoci indiánů (kteří své dobrosrdečnosti jistě dodnes hořce litují). Dvě kostýmované figurky poutníků v holandském oblečení ze 17. století jsou proto tradiční dekorací zdobící slavnostní stůl. A protože na ten den vyšel i státní svátek Katek, dalo se říci, že jsem měla snad poprvé v životě oslavu opravdu ve velkém stylu.
Na oslavu jsme totiž byli pozváni do konzervativní echt americké rodiny, takže jsme si ten svátek vychutnali se vším všudy. Protože vychutnávání jest to, oč tu běží. Na Wikipedii jsem dokonce našla, že se v USA během Dne díkůvzdání spotřebuje až kolem 50.000.000 krocanů (největší spotřebu krůtího masa per capita na světě má ale údajně Slovensko). Kromě nás přišlo ten den ještě asi třicet hostů, ať už členů rodiny nebo blízkých přátel, a tak jenom my jsme ty krocany spořádali tři. A k tomu nádivku a bramborovou kaši a řepu naloženou v brusinkové šťávě a zadělávané fazolky na smetaně a vařenou kukuřici a zeleninový salát a sladký salát s jahodami a želatinou a dýňový koláč a čokoládový dort a všechno to bylo moc dobré.
Pochopila jsem, že Thanksgiving Day je pro každou americkou rodinu zdaleka nejvýznamnější svátek (kam se hrabou Vánoce), kdy se sjíždí opravdu celá rodina (je dost těžké sehnat letenky nebo jízdenky, neopatří-li si je člověk včas, alespoň s tříměsíčním předstihem). Dopoledne a odpoledne tráví rodina buď sportem, nebo procházkou venku, aby člověku patřičně vyhládlo, a večer se pak všichni hodí do gala a sejdou se u slavnostní tabule, kde už jen hodují a konverzují. Celý dům našich hostitelů byl proto vyšňořen, všude hořely svíce, v krbu plápolal oheň a tomu všemu kralovala energická matka rodu, která na sobě nedala znát stín únavy, ačkoli uvařit takové kvantum jídla (a všechno vyjma moučníků bylo překvapivě opravdu domácí) a obsloužit tolik strávníků není zrovna legrace. Jediné, co tu nóbl atmosféru v nóbl rodině vracelo zpátky na zem, byl zde již jednou zmiňovaný úchop příboru (ano, Evropan se prozradí na první pohled) a neustále puštěná televize. Ale jinak to byl velmi hezky strávený večer s mimořádně příjemně oživlým maturitním tématem.
Neodpustím si ale doplnit, co se v Americe děje den po poklidném a kontemplativním dni vzdávání díků. Následuje totiž tzv. Black Friday, kdy se chodí nakupovat a de facto se tak oficiálně zahajuje vánoční nákup dárků. Ten den totiž valná většina obchodníků srazí ceny na polovic a otvírá se už v pět ráno (někteří s postupujícím časem ceny zase zdvihají). Najdou se i šílenci, kteří si svého krocana zhltnou ve frontě před obchoďákem, následně zalehnou do spacáku a v pět ráno se porvou u vchodu, kdo půjde k regálům jako první. V novinách jsem viděla pána, který se chlubil tím, že ukořistil dvě televize, jeho manželka a dcera také po dvou (kempovali před obchodem už od úterý). Co s nimi budou dělat, netuším. A ve zprávách jsem zahlédla reportáž o skoro ušlapaném muži, kterému dav koupěchtivých nalomil ploténku, a on se jen sebral ze země a s obličejem zkřiveným bolestí se rozeběhl do hloubi nákupního ráje (viz video níže). Jiný kraj, jiný mrav. Ale říkám si, bylo by to u nás o tolik jiné?
Žádné komentáře:
Okomentovat