Hned den poté jsme šli do svého oblíbeného Eureka Theater na překvapivě úplně nový muzikál (jak už jsem byla pravila dříve, soubor 42nd Moon Street se soustředí na klasické kusy) Vražda pro dva, který spáchali libretista Kellen Blair a hudební skladatel Joe Kinosian. Šlo o komorní záležitost pro dva herce, jeden klavír a asi patnáct postav – vyšetřovatele (Adam Overett) a skupinku podezřelých (v podání již zmíněného Kinosiana). Šlo o dobře vystavěný agathochristiovský příběh vraždy, přičemž každá z postav mohla být pachatelem, zatímco strůjcem zločinu byla samozřejmě osoba nejméně očekávatelná. A do toho si představte, že se během večera oba herci plynule střídali v doprovázení na klavír, představení běželo v pekelném tempu a na jevišti se běžně setkalo i několik postav najednou (všechny byly jednoduše rozeznatelné). Zkrátka jsme viděli mistrovskou ukázku komediálního herectví (včetně solidních pěveckých výkonů a obdivuhodné hry na nástroj), kde nebylo až tak podstatné, co se na scéně děje, ale jak se to děje. Přemýšlela jsem, jestli máme u nás nějaké podobně disponované herce a zahanbeně přiznávám, že mě vůbec nikdo nenapadl.
Do třetice muzikál a podruhé Eureka Theater. Tentokrát klasika nejklasičtější: Babes in Arms Racharda Rodgerse a Lorenze Harta. Poutače slibovaly moře znamenitých hitů jako například My Funny Valentine a nelhaly. Ale ruku na srdce, jinak je to pěkná ptákovina. Příběh je ze začátku prostý: mládež bez dozoru chce celému světu dokázat, že se o sebe dokáže postarat a tak secvičuje hudební šou, aby získala peníze na živobytí. Až potud dobré. Ve druhé polovině se do toho ale vplete francouzský pilot v kómatu, který havaroval těsně před uskutečněním rekordního přeletu přes Atlantik, nějaké ty fuj fuj ošklivé rasistické výpady proti černošskému, pardon Afroamerickému chlapci, finanční potíže s produkováním tyjátru, které nakonec vyřeší onen pilot, a následuje happyend. Hudebně originální, ale dramaturga by to potřebovalo jako sůl. Jenomže když jsme si pak doma připomenuli veledíla muzikálové literatury (Hello, Dolly!, Singing‘ in the Rain, Čaroděj se země Oz), uvědomili jsme si, že ani v těchto případech si vlastně s logikou děje nikdo hlavu moc nelámal. První polovina ještě jakž takž drží pohromadě, ale druhou natahují zbytečné slepé odbočky a objevují se náhlé a nemotivované přerody postav a zběsilé kombinování bizarností, které jaksi mimoděk naznačují autorskou bezradnost.
Dosti muzikálu, pojďme na operu a to ne jen tak ledajakou: místní operní dům totiž sáhl po Janáčkově Věci Makropulos a jako dirigenta si přizval Jiřího Bělohlávka. A stal se snad zázrak, protože si inscenátoři v tomto případě odpustili veškerou kašírku a podobnou archaickou divadelní veteš, a přichystali velmi civilní a jednoduchou scénu s decentními kostýmy. Elinu pak zpívala vynikající sopranistka Karita Mattila a pojala ji jako melancholickou a k smrti znuděnou ženu, které už je posledních sto padesát let všechno jedno (vůbec nebyla živočišná a cynická jako třeba Gun-Brit Barkmin v pražské inscenaci). Že by blýskání na lepší časy?
Další pěkný večer nám připravila San Francisco Symphony koncertním uvedením oratoria/opery Johna Adamse El Niño. Jak se dá vytušit, šlo o vánoční příběh narození, a Adams prokázal, že rozhodně není žádný troškař a (vedení Symfonie jakbysmet) – jen málokdo by si mohl dovolit napsat tak velkorysou skladbu, kde účinkuje plně obsazený orchestr, velký smíšený sbor, sólisté včetně tří kontratenorů a v posledních pěti minutách i dívčí sbor. Dirigoval sám mistr a po představení se nám podepsal do programu, heč!
Ale abychom jenom nechválili: široko daleko adorovaná zdejší popstar Rufus Wainwright (mezi jehož největší úspěchy platí, že zpíval ve Shrekovi nebo co) zhudebnil pět Shakespearových sonetů a nabídl je k premiérovému uvedení právě zdejším symfonikům. Ti z mně neznámého důvodu souhlasili a co hůř, dovolili mu, aby je sám i zazpíval. Nemá cenu se o tom rozepisovat do detailů, byl to prostě omyl. Líbivé ploché písničky, zpěv na mikrofon, který se děsuplně tloukl s velkým orchestrem, a frenetický potlesk publika. Za co? Za tu umělecko-romanticko-rozhalenou košili a pohled plachého kolouška? Za zpěv ani hudbu to být nemohlo.
A neodpustím si popsat ještě jeden víceméně bizarní hudební zážitek, kterým byla Tosca v podání San Francisco Parlor Opera. Tenhle spolek se totiž věnuje hraní v soukromých domech či přesněji řečeno vilách. Takže jsme se jednoho večera nakvartýrovali spolu s asi třicítkou dalších voyerů do honosného sídla v luxusní čtvrti nedaleko centra. Nebylo to nepodobné tomu, když si šlechtic pozve ku potěše komedianty, aby ho doma bavili (aspoň že tady se jídlo podávalo až po produkci). První dvě dějství se odehrávala ve sklepě, třetí venku na zahradě. Jako doprovod sloužil klavír, scénografie byla pochopitelně pouze náznaková a kostýmy jakbysmet. Bylo opravdu zvláštní poslouchat velké operní hlasy z takové blízkosti. Představitelka Tosky Patricia Soria Urbano (mimochodem byla vynikající a suverénně zastínila všechny mužské na scéně) nám pak po představení říkala, že je taková blízkost pro zpěváka velkou výzvou, protože málokdy vidí svým divákům při představení do obličeje. Počítám, že to není moc hezká podívaná.
Pro poslední divadelní kousek opusťme vody hudebního divadla a koneckonců i San Francisco. Jeden z nejsilnějších zážitků jsme si totiž odvezli z Alcatrazu, kde nastudovala mladá režisérka Ava Roy, zakladatelka souboru We Players, Shakespearova Hamleta jako site specific. Prvním odrazovým můstkem pro tuto interpretaci byla samozřejmě zmínka v textu, že „Dánsko je vězení“. Tahle metafora ale rozhodně neskončila jako laciný režisérský vtípek: v praxi se ukázalo, že syrové a odlidštěné prostředí ostrova, prázdné cely a zrezivělé ploty s ostnatým drátem sugestivně navozují temnou atmosféru hry a to i navzdory tomu, že jsme měli štěstí na teplé a sluncem zalité odpoledne. (Naposledy nastudovali We Players Macbetha v místní pevnosti z doby Občanské války Point Fort přímo pod Golden Gate Bridge a je hrozná škoda, že už ho tam letos neuváděli.) K inscenačnímu klíči je také třeba zmínit i to, že Hamleta hrála Andrus Nichols a že byla úplně perfektní.
Bloumali jsme tedy víc než tři hodiny ostrovem (inscenace začala už na lodi, která nás na ostrov dopravila), procházeli zákoutí, kam se běžný návštěvník nemá šanci dostat, a žasli, jak se sem ten Hamlet hodí a jak dobře zvolená jsou místa pro jednotlivé scény. Například setkání Hamleta s Ofélií, které z úkrytu pozoruje Polonius s Claudiem, jsme sledovali z úkrytu i my – byli jsme v celách a přes mříže se dívali do chodby, kde se scéna odehrávala. Setkání Hamleta s matkou se zase uskutečnilo v komorním prostoru, kam jsme nahlíželi zvnějšku vymlácenými okny. Hrobnická scéna pak byla umístěna na smetiště mezi obrovské bloky rezavějícího železobetonu a tak dál.
Režisérka si na tak obrovském prostoru mohla do sytosti vyhrát se zdvojováním postav – efektní bylo zmnožení duchů, kteří se střídavě objevovali v okruhu dvou set metrů kolem nás na strážních věžích, zdích nebo ruinách budov a neméně působivé bylo i zmnožení interpretek Ofélie ve scéně šílenství. Vůbec za jednu z vrcholných scén považuji okamžik, kdy se pět poblázněných Ofélií věnuje omotávání sloupů velkého sálu klubíčky vlny, spokojeně je zaplétají dohromady a mezi nimi pobíhá celý zoufalý Laertes, který nechápe, co se stalo s jeho sestrou.
Musím zkonstatovat, že to odpoledne bylo náročné jak pro herce, tak i pro diváky - hrálo se bez škrtů, každá scéna byla umístěna jinam, takže jsme se tedy něco nachodili. Ale rozhodně to stálo za to, tím spíš, že jsme po představení měli čas nakouknout i do oficiální expozice a projít si všechny vězeňské bloky a muzeum. Takže jsme se domů vrátili až večer a utahaní jako koťata.
Žádné komentáře:
Okomentovat