Kapitola třetí: Indiánské památky
Poslední ohlédnutí zimními prázdninami (slibuji) se týká tématu, které nám vyplynulo cestou nějak mimoděk. Viděli jsme totiž spoustu na americké poměry opravdu starých a monumentálních staveb a zároveň jsme se mohli podrobněji seznámit s nepříliš hezkou kapitolou v dějinách euro-americké civilizace.
Indiáni (odmítám psát Native Americans; mimochodem věděli jste, že použít sousloví „colored people“ je takřka trestné, ale výraz „people of color“ je korektní?) přešli na americký kontinent přes zamrzlou Beringovu úžinu zhruba před 13.000 lety. Zpočátku si nestavěli sídla, ale žili kočovným životem a postupně osidlovali celý kontinent. Věnovali se zemědělství, lovu, pletli koše a čile obchodovali se vším možným. Z nich se vyvinuly hlavní kultury předkolumbovské éry amerického jihozápadu – hohokamská, mogollonská, anasazijská a sinaguajská.
Prvním národem, který jsme poznali blíž, byli právě zmiňovaní Hohokamové, jinak také zvaní jako „ti, kteří zmizeli“. Byli to zemědělci středozápadu žijící v Sonoranské poušti zhruba 1000 let a kolem roku 1450 opravdu zmizeli a nikdo neví kam. Stavěli si velké, někdy vícepatrové domy z nepálených cihel, tzv. puebla, obehnané hradbami a vytvořili poměrně sofistikovaný systém zavlažovacích kanálů a přehrad kolem řek Salt a Gila (cca 300 mil dlouhý), nad kterým by zajásal i Jakub Krčín. Z hohokamských památek jsme navštívili Pueblo Grande/Velký dům ve Phoenixu, kde se dochovaly kusy obvodového zdiva a hlavně hřiště na speciální míčovou hru (hranou údajně s velkým kamenem), a působivý Casa Grande (také Velký dům) postavený kolem 1350.
Dalším neméně zajímavým národem byli Sinaguaové, neboli „lidé bez vody“, taktéž orientovaní na zemědělství, kteří žili v okolí dnešního Flagstaffu od 6. do 14. století. Kolem roku 1400 však podobně jako Hohokamové zmizeli a má se za to, že pravděpodobně splynuli s nově příchozí kulturou Hopiů. Sinaguaové se specializovali na stavění nedobytných paláců a chráněných obydlí ve skalách (neuvěřitelně dochovaný Montezuma Castle a skalní příbytky ve Walnut Canyon) nebo na vyvýšených místech (citadela Tuzigoot). Stavby v kaňonu Walnut pochází z let 1125-1250 a čítají více než 300 místností; základy Montezuma Castle (přistěhovalci mylně připisovaného aztécké civilizaci) byly vybudovány kolem roku 1100 a posléze byl celý objekt ještě po dvě staletí postupně rozšiřován na konečných pět poschodí. Tuzigoot zase v něčem připomíná evropské středověké hrady – jde o pozůstatky sídla obývaného v letech 1125-1400, které mělo více než 100 místností.
Velmi podobné nedobytné stavby rafinovaně využívající terén stavěli i Anasaziové (jinak zvaní také jako „lid puebel“), kteří žili v dnešním Canyonu de Chelly v Coloradské poušti (dnes Navajská indiánská rezervace). Za vidění rozhodně stojí Mummy Cave v Canyonu del Muerto (postaveno kolem roku 1280) a zbytky White House, jehož stáří se odhaduje na 1000 let. Právě k Bílému domu na dně kaňonu vede velmi příjemný 2,5 míle dlouhý trek s převýšením zhruba 150 metrů. Zajeli jsme také na vyhlídku na Massacre Cave, kde se, jak už název napovídá, neděly zrovna příjemné věci: roku 1805 tam bylo španělskou armádou povražděno 115 Navajů (což byl kmen, který do této oblasti přišel počátkem 18. století po Hopiích). Španělští hrdinové postříleli z okraje kaňonu převážně ženy a děti, zatímco byli muži na lovu.
Návštěvou nebývale zachovalé pevnosti Divokého západu Fort Verde (State Historic Park, 90 mil od Phoenixu) jsme se měli možnost podívat se na vzájemné soužití přivandrovalců s domorodci z té druhé strany. Strohé ubikace vojáků z 19. století (používané v letech 1865-1891 při věčných půtkách s indiány), z nichž jediný trochu chytřejší obstarával i lékařskou praxi, a snad jen dům velitele a jeho rodiny vypadal trochu lidsky, ale žádný luxus to opravdu nebyl. Před obytnými budovami seřadiště a cvičiště a všude kolem dokola ve skalách hordy naštvaných rudochů toužící po blonďatých skalpech.
No děkuju pěkně.
Krvavé potyčky vlastně probíhaly nepřetržitě od příchodu kolonizátorů, kteří si začali přisvojovat a ohrazovat území, což indiáni nebyli schopni pochopit – oni půdu pouze užívali, neznali (až na výjimky) pojem pozemkového vlastnictví. Grandiózní bitevní finále se pak odehrálo na konci 19. století v sérii tzv. Indiánských válek, z nichž byli původní obyvatelé definitivně poraženi. Kdo si ovšem myslí, že pak už měli přeživší domorodci konečně pokoj, tak se krutě mýlí. Výstava ve phoenixském Hard muzeu – mimochodem nejlepší na ní bylo, že nenadržovala ani jedné straně – názorně ukázala, že ve 20. století indiánům sice nastaly časy beze zbraně, ale boj se pouze transformoval do povinného „civilizování“. Děti byly rodičům násilně odebírány a zavírány do internátů, aby se mohly zařadit do takzvaně normální společnosti. Ale pozor, neměly rozhodně dosáhnout na žádné trochu zajímavější povolání. Z indiánských dívek se staly přinejlepším sekretářky a chlapci to nemohli dotáhnout dál než k vyučení. I dnes jsou proto indiáni vidět zejména jako manuálně pracující na ulicích nebo jako obsluha v řetězcích rychlého stravování.
Co je výsledkem této bělošské péče, je nasnadě: zlomení, pasivní lidé, kteří ztratili dávnou hrdost (čest výjimkám). O devastujících účincích ohnivé vody na indiány se obecně ví. Podepsala se na nich podle všeho ale i radikální změna stravovacích návyků – přechod od lovu nebo jednoduchého a nepříliš výnosového zemědělství v poušti, jak to praktikovaly generace jejich předků (a úplně jsme žasli, čím vším se v té pustině byli schopni uživit), na hamburgerovou kulturu způsobil, že jsou takřka všichni příšerně tlustí. Když jsme projížděli Navajskou rezervací, která jim byla milostivě ponechána v samosprávě, neviděli jsme nic jiného než kamenitou a vyprahlou poušť (je pravidlem, že v rezervacích je obvykle nejhorší půda) a tu a tam chatrče stlučené z kde čeho. Jediné, co tam prosperuje, jsou kasina. Jak se na to může Velký Manitou jen tak dívat, nechápu.
Naše poslední tematická zastávka byla u Hubbel Trading Post National Historical Site (která tu funguje už dobrých 140 let), což bylo jedno z mnoha míst, kam si indiáni chodili kupovat věci, které si nemohli vyrobit sami, a kam nosili na výměnu své produkty. Uvnitř budovy byl normální, trochu zatuchlý koloniál, kde nabízeli od hřebíků až po ručně tkané (příšerně drahé) koberce a krásné (bohužel také příšerně drahé) rituální figury, tzv. Kachiny. Celkový skličující dojem z rezervace jen podtrhla indiánka, která se s námi dala před obchodem do řeči, aby si nakonec řekla o peníze. Zkrátka nám dnešní indiáni připadali jako bezprizorní lidé vyštvaní z domova, ne nepodobní vypelichaným toulavým psům, které jsme viděli v Canyonu de Chelly a kteří na nás vehementně loudili svačinu. Vinnetou by zaplakal.
Ano, chápu námitky škarohlídů, že když na americký kontinent vpadli evropští kolonizátoři, byli zdejší lidé technologicky o epochu pozadu, ale to podle mě vůbec neospravedlňuje bohorovnost, s jakou jim začali vetřelci zabírat území, vnucovat svou víru a tvrdit jim, že jsou poddaní nějakého panovníka vzdáleného tisíce kilometrů. Postupem času to nabralo takové obrátky, že bych se být Američanem opravdu hluboce styděla za to, co na těch domorodcích spáchali. Jenže mám pocit, že jim to je úplně buřt. Ale ruku na srdce, našinec by se asi v podobné situaci nechoval lépe; dodnes mě hanba fackuje, když si vzpomenu, jak se mí krajané chovali před pár lety k rumunským pastevcům a neštítili se jim se stejnou zpupnou nadřazeností bílého kolonizátora nabízet bonpary a okoralou špičku salámu s odůvodněním, že jim přece nebudou dávat za sýr a mléko peníze. A odtud už je k rozdávání korálků výměnou za zlato opravdu jen krůček…
Žádné komentáře:
Okomentovat