Tak se nám opět nastřádala spousta divadelních zážitků, od těch omračujících až po zcela obskurní. Ironií osudu, jen co jsem odeslala článek do Amatérské scény popisující, jak tady činohra hyne na úbytě, tak jsme samozřejmě natrefili na dva perfektní soubory, které hrají divadlo přesně podle našeho vkusu. První z nich je Cuttingball Theater, jehož umělecké vedení (Rob Melrose a jeho žena Paige Rogers) se chlubí tím, že studovali divadlo v Evropě. Je to znát – mají dokonce interního dramaturga a nespokojí se s pouhým ilustrováním příběhů. Hned jsme si pořídili předplatné a značně pookřáli.
Zatím jsme z jejich tvorby viděli dvě inscenace. V dramaturgicko-režijní koncepci Shakespearovy Bouře propojili jednotlivé charaktery tak, že v celé inscenaci účinkují pouze tři herci. Předvedli docela obdivuhodný výkon; každý představoval více než tři osoby najednou a všichni tři si je dokázali poměrně přehledně a jednoduše individualizovat a vzájemně odlišit. Proměny zvládali doslova bleskově. Druhou inscenací, kterou jsme viděli, byla dvojice aktovek Diadem a Bone to Pick od kmenové autorky souboru Eugenie Chan. Obě monodramata se týkala mýtu o Ariadně a Minotaurovi. V první hře byl odvyprávěn mytologický příběh, v druhé se téže téma varírovalo a bylo přeneseno do (zřejmě postkatastrofických) Spojených států. V obou inscenacích hrála již zmiňovaná Paige Rogers a byla sugestivní nejen jako sošná antická heroina, ale i jako unavená servírka kdesi na americkém středozápadě.
Táž divadelní skupina také pořádá jednou měsíčně inscenovaná čtení „pozapomenutých pokladů dramatické literatury“. V lednu jsme zavítali na Plautova Chlubivého vojína, na duben chystají Marivauxe a našince jistě potěší, že ve stejném cyklu uvedou v červnu i Ze života hmyzu. A ještě jeden podotek: čtení jsou pro veřejnost zdarma, připraveno je občerstvení a po produkci následuje debata s tvůrci včetně dramaturgického výkladu. Co je trochu smutné a zarážející, je, že sál již tak dosti malý se jim nedaří naplnit
Náš druhý objev se jmenuje Magic Theater. Dobu své největší popularity má asi za sebou (v 70. letech soubor uvedl nejednu světovou premiéru her Sama Sheparda, který v divadle působil jako kmenový autor), dnes sídlí v malém sálku poměrně stranou centra. Pro nás není bez zajímavosti, že v minulosti sporadicky uváděli i českou dramatickou tvorbu (Havel, Kundera). Nás úplně okouzlili inscenací nové hry What We’re Up Against od Theresy Rebeck, kterou bych být dramaturgem okamžitě nasadila. Je chytře napsaná, nešustí papírem a hlavně se týká tématu, které se mi zdá být pořád poměrně palčivé. Hlavní hrdinka pracuje v architektonickém studiu a nedostává pořádné pracovní úkoly, protože je prostě ženská. Tak se rozhodne pomstít. Rozhodně nejde o feministickou tendenční agitku, hrdinka není vůbec vykreslena jako jediná spravedlivá. Ta hra spíš ukazuje, jak patologické mohou být vztahy na pracovišti v případě, že muži drží v týmu při sobě (a vůbec nezáleží na tom, jak jsou nebo nejsou schopní), a ženské si jdou vzájemně po krku. Což je po mém soudu docela běžné. Režisérka Loretta Greco si také chválabohu odpustila vytvářet na jevišti do posledního pravítka dokonalý ateliér a vystačila si se stolem a židlemi. Zbytek nechala na výborně sehraných hercích.
Ani malý magický divadelní sál však nebyl zcela zaplněný. Možná je to tím, že tyhle jen trochu ambicióznější soubory mají mizivou (lépe řečeno mizernou) propagaci a je víceméně zázrak na nějaký z nich natrefit, na rozdíl od těch strašných slátanin z produkce velkých divadelních domů, které na vás pomalu vyskakují i z krabičky olejovek. To je panečku marketing! Každý týden sledujeme přehled kulturních událostí a navzdory tomu se vsadím, že nám strašná síla věcí uniká, protože se o nich prostě nedozvíme.
Nechme činohru činohrou a podívejme se na zoubek místním tanečníkům. Konečně začala baletní sezóna a tak jsme mohli vidět Louskáčka (což je zdejší vánoční hit číslo jedna, který prostě všichni „must see“), Giselle (v choreografii Helgi Tomassona podle Petipy, Parrota a Coralliho) a komponovaný večer sestávající ze tří moderních choreografií (Fredericka Ashtona, Jurije Posochova a George Balanchinea) a to všechno z produkce San Francisco Ballet. Už se nebudu opakovaně rozepisovat o příšerné scénografii z fundusu a hnusných historizujících kostýmech (jako kdyby se dějový balet nedal dělat po výtvarné stránce méně popisně). Neplatí to ovšem pro posledně zmiňovaný večer. Ach jaká to byla úleva sledovat po dlouhé době něco abstraktního! Na druhou stranu by se slušelo vyzdvihnout fantastické tanečníky a jejich neuvěřitelné fyzické výkony v náročnosti ne nepodobné výkonům vrcholových sportovců. Zdejší soubor totiž platí za jeden z nejlepších amerických baletů a myslím, že s tím nelze než bezezbytku souhlasit.
A když jsem se zmiňovala o tom marketingu, je možné zakoupit si použité baletní špičky s podpisem. Pokud jsou od normální sólistky, vyjdou bratru na 65 dolarů. Ale pokud se v nich potila noha primabaleríny, vytáhněte z peněženky rovnou 80 dolarů. No není to báječný obchodní tah, jak se zbavit odepsaných křusek a ještě na nich vydělat?
A od tance k loutkám. V prosinci jsme viděli performanci na pomezí pohybového a čistě výtvarného divadla. Jeho autorkou byla Sha Sha Higby, která studovala divadlo v Asii a odnesla si odtamtud jakousi neuchopitelnost a složitost zcela vzdálenou pojetí divadla, tak jak ho praktikuje euro-americká civilizace. Její inscenace Folds of Gold inspirovaná divadlem nó, konkrétně Podzimním zpěvem (Autumn Chant) ze hry Takasago, byla bezeslovným obřadem, rituálem. Jediné, co na scéně dělala, bylo, že na sebe oblékala velmi složité (a velmi krásné) kostýmy sestavené převážně z přírodních materiálů. Potemnělá scéna a ambientní hudba příjemně uspávaly, proto nám umělkyně rozdala různá chrastítka, abychom některé scény doprovodili podivnými chřestivými zvuky. O čem to bylo a co mi to chtělo sdělit, mi není úplně jasné, ale jako oživlá abstraktní instalace to bylo fajn.
Naprosto famózní loutkařinu Lady on the Wall jsem zhlédla v divadle Garáž. Ještě že jsem se nenechala dopředu odradit tím, kde sídlí. Je to hnusná špinavá čtvrť, kde je člověk nápadný automaticky jen proto, že není a) tmavý, b) houmles, c) prostitut, d) narkoman nebo f) kombinace uvedeného. Šlo o kousek inspirovaný filmem noir a hrál pouze jeden herec (Thomas John), stylizovaný oblečením do řekněme padesátých let. Oblek, výrazně orámované brýle a k tomu nonšalance vypravěče, který brilantně zvládá suchý britský humor. Jako loutky mu posloužila syrová vajíčka s namalovanými obličeji (pouze hlavní hrdina, neohrožený detektiv, byl uvařen natvrdo) a veškerá dekorace byla pochopitelně sestavená z papírových plat. Grácie, s jakou nechal jednotlivé postavy hynout – a u vajíček si jistě dovedete představit řadu navýsost efektních způsobů ukončení života od pádu přes rozmačkání – je velmi těžko popsatelná slovy.
Do třetice zmíním loutky v muzikálu. Ano, konečně se nám podařilo zhlédnout již letitou inscenaci režisérky Julie Taymor Lví král (mimochodem, jde snad o jednoho z mála loutkářů, kteří pronikli a dobyli Broadway). Asi jako mnozí skeptici jsem očekávala prvoplánovou kýčovou disneyovku, ale opak je pravdou. Taymorová pracuje na scéně výhradně s divadelními prostředky, nepomáhá si žádnou zjednodušující projekcí, což je neuvěřitelně populární nešvar, a organicky mísí několikero typů loutek (od celotělových masek po spodové a stínové loutky), pro jejich podobu se inspirovala nikoli v americkém kresleném studiu, ale na africkém kontinentě. Naprosto vyprodané a dlouze aplaudované představení pro mě bylo důkazem, že se vůbec není třeba divákům podbízet prvoplánově líbivou výpravou a že i mainstreamové publikum dokáže bez problému vnímat a dešifrovat divadelní náznak a metaforu. Otázkou zůstává, proč je to v tuzemské tvorbě tak zřídkavé?
A slibované podivnosti na závěr. První kuriozitkou byl komponovaný večer v Mission City Opera House, kde jsme v první půli zhlédli sentimentální operu Truce of Carols o Vánocích na frontě, kde se přestalo bojovat a vojáci slavili spolu (syžet byl postaven na známém filmu Šťastné a veselé režiséra Christiana Cariona). Kdyby šlo o kousek tak 80 let starý, budu k němu mnohem shovívavější. Ale jinak mi přijde naprosto zbytečné vytvářet něco takového v 21. století. Kýčovitá hudba, k tomu jaká jiná než přeplácaná scéna, roztomilé děti a už mi na scéně chyběl k dokonalosti jenom živý pejsek. (Mimochodem v Giselle byl. Převedli ho po scéně, lidi zaáchali a zase ho odvedli do zákulisí. Pobyl na jevišti všehovšudy asi dvě minuty a zcela zastínil baletní sólo.) Druhá inscenace byla aspoň po hudební stránce o několik pater výš. Šlo o vánoční operu od Carla Menottiho Amahl a noční návštěvníci napsanou v roce 1951 pro televizní inscenaci NBC. Ta byla přinejmenším vtipná a odlehčená, i když v ní v hlavní roli vystupovalo dítě, občas dokonce intonující.
Poslední inscenací, kterou vás oblažím, byl kousek z produkce Theatre Rhinoceros a slovo bizarní je pro něj dost slabé. Šlo o mix písní od slavného skladatele Stephena Sondheima a jmenovalo se to (zdráhám se napsat muzikál, označení TO je asi nejpřiléhavější) Marry me a Little. Soubor je složen výhradně z gayů a v publiku tomu nebylo z 90% jinak (poprvé v životě jsem nemusela čekat frontu na toaletách) a mělo nás varovat, že nedělají přestávku. Spíše než o divadlo šlo o terapii a člověk se dozvěděl mnoho postřehů ze života této komunity a v některých případech dokonce do takové hloubky, že po tak zevrubných znalostech snad ani netoužil. Původně jde o muzikál pro muže a ženu, v tomto případě nám tvůrci ukázali, že to mají ve vztazích těžké i samotní chlapci. Kdo nezná seriál IT Crowd, nechť se podívá na 1. díl z druhé série ("The Work Outing“). Pro ty, co ho znají, ano, je to stejně šílené. I am disabled!
Žádné komentáře:
Okomentovat