Way of Life

Na pobyt v Americe jsem se nijak zvlášť nepřipravovala, považujíc všechny takzvaně západní kultury vyrůstající z víceméně podobných historických základů za blízké, neřkuli totožné. Jenže ouha, dlouhodobým pobytem přece jen na drobnější kulturní šoky, nebo řekněme šůčky došlo.

Začněme putování americkým všedním životem zcela pragmaticky, a to jídlem. Netajím se velkou zálibou ve vaření, kterou mi zdejší zvyky a obyčeje rozhodně neusnadňují. Většinu sortimentu v obchodě tvoří polotovary nadupané konzervanty a aditivy, ať sypké, v plechovce nebo zmražené. Když už se člověk dopátrá původních surovin, bývají zase v olbřímích baleních, dvoj až trojnásobných oproti evropskému standardu. Obrovská je tu i prodávaná zelenina a ovoce, s genetickými modifikacemi si místní evidentně hlavu nelámou. Například jedna cibule váží přibližně jednu libru, čili zhruba půl kila (!). Nezvykle velká jsou i třeba zdejší kuřata (mimochodem maso je tu ve srovnání s jinými druhy potravin neuvěřitelně levné), až má člověk pocit, že to kuře kupuje i s preventivní dávkou antibiotik.

Co mi trochu hlava nebere je obsese nutričními údaji. Jsou na všem a informaci o obsahu tuku se dočtete i na lahvi s balenou vodou. Při honbě za dietní stravou Američané například brutálně odtučňují všechny mléčné výrobky, takže je problém najít normální jogurt (na smetanový rovnou zapomeňte). Ale to, že je téměř ve všem včetně chleba dodatečně přidaný cukr (v horším případě aspartam), nikoho nepálí. Nehledě na nehynoucí popularitu smažených jídel a brambůrek, které si tady lidé dávají k obědu.

Už se mi hrozně stýská po obyčejné pšenično-žitné šumavě, tady mají z 99,9% pouze toustové chleby nebo bagety z bílé mouky a jakýkoli náznak celozrnnosti vyšroubuje cenu pečiva až absurdně nahoru. Vůbec co se cen týče, jsou zhruba dvojnásobné, než u nás, takže týdenní nákup nás tu zpravidla stojí kolem 70-80 dolarů. A to už jsme docela zdatní v systému slev a slevových kupónu (jsou jich tři druhy a dají se získat jak v obchodě, tak z letáku, tak na internetu a ještě máme slevovou zákaznickou kartu), který je uživatelsky vstřícný přibližně jako slevový systém Českých drah.

A ze samoobsluhy se rovnou přesuňme do restaurace. Nemusí vůbec jít o nóbl podnik a ceny člověka stejně trochu zarazí. Byli jsme v mexické restauraci a za celkem střídmou večeři jsme vyplácli 25 dolarů, ani jsme nemrkli. Nebo například večeře formou bufetu (!) v SF opeře stála dokonce 35 dolarů na osobu (byli jsme naštěstí pozváni). Relativně levné jsou samozřejmě fastfoody, ale ty se vážně nedají navštěvovat pořád, člověk má pokaždé neodbytný pocit, že do sebe souká umělou hmotu. Mimochodem, když už jsme u těch restaurací, úplně mě fascinovala zdejší (ne)kultura stolování. Nejsem žádný Guth-Jarkovský, ale způsob, jakým většina Američanů zdolává pokrmy, jsouc pro to vybavena pouze vidličkou, jejíž uchopení se nedá nazvat jinak, než že ji drží jako prase kost, mě až zarazila.

Přesuňme se od drahých potravin do sféry nezkonzumovatelného konzumu. Co se totiž nakupování elektroniky a oblečení týče, nemůžu si zdejší ceny vynachválit. Tak jsem si pořídila nové objektivy, externí blesk a spoustu kvalitního značkového oblečení. Milé dámy, tady se tak dobře utrácí za hadry, že se až stydím přiznat, co jsem si všechno obstarala. Žádný z mých úlovků nepřesáhl cenu třiceti dolarů, a to včetně bot, bezešvého funkčního oblečení na sport, večerních šatů a zimního kabátu. Jsem zvědavá, jak to všechno pobereme při cestě domů.

Od nákupu oblečení ke stylu oblékání. Je to čistokrevná hrůza, pokud se valná většina místních pokusí o nějakou eleganci. Už jsem se zmiňovala, že se tu na značky nehledí a každý nosí, co je mu příjemné. To je fajn. Můžu chodit do školy jako šupák v keckách, riflích a mikině a jsem od domácích k nerozeznání. Jenže když dojde na nějakou společenskou příležitost, jako je třeba premiéra v opeře, padne kosa na kámen. Výjimkou nejsou nemožné kombinace barev a vzorů, vesměs nepadnoucí střihy; smutný pohled bývá na nekritické ženské nasoukané do modelů původně určených pro dívky velikosti XS (proklet buď ten, kdo vymyslel módu legín a ještě prokletější ten, kdo je šije ve velikosti XXXL). Rozhodně se nepovažuji za arbitra elegance, ale šarm, jaký mají třeba Francouzky, i když jdou jenom vynést smetí, jsem tu ještě koutkem oka nezahlédla.

Mimochodem, když už jsme u těch velikostí – koupila jsem si džíny. Na tom samozřejmě není nic pozoruhodného, vyjma toho, že jsou velikosti 0 (slovy: nula). A ty největší, co tam měli, byly velikost 16 (rozměry připomínaly cirkusový stan). Dlouho jsem přemýšlela, kam proboha chodí nakupovat ty útlounké a drobné Asiatky, kterých je tu spousta. Už jsem na to přišla - chodí do dětského oddělení. Ale na druhou stranu je zase třeba konstatovat, že přinejmenším v SF nejsou Američané tak strašlivě tlustí, jak jsem si myslela. Jasně, nejsou to žádní rachitičtí drobečci, vyjma většiny těch s asijskými předky, ale opravdu tragicky obézních jich není nijak závratně víc než u nás.

Co je na místních sympatické, je to, že jsou velmi slušní a ohleduplní, což platí bezvýhradně i o řidičích – chodci tu mají absolutní přednost. Ohleduplnost se ale nevztahuje na jednu věc, která dokáže být dost enervující, zejména děje-li se v uzavřeném prostoru (například autobuse), kde je člověk nucen dlouhodobě setrvat. Místní totiž vůbec nepoužívají kapesníky a dokážou popotahovat nekonečně dlouhé minuty; zejména nyní v době počínajících viróz je to hotový koncert pro desítky nosů a jedny nervy. To mi, přiznávám, opravdu vadí.

Další, co je na Sanfrancisčanech pozoruhodné, je to, jak jsou otužilí. Doteď chodí v kraťasech a nezřídka v sandálech, zatímco my, nemístní, se choulíme v bundách a kabátech. Ta jejich horkokrevnost má ale jednu nevýhodu: pořád větrají (nejoblíbenější disciplína je otvírat okénka včetně střešního v autobuse), případně klimatizují místnosti. Myslím si, že máme tepleji doma v ledničce, než je ve školní počítačové laboratoři nebo ve třídě. Další místní kuriozita je, že se tu v každé drogerii nebo samoobsluze očkuje proti chřipce. Představuji si tu situaci velmi plasticky: pár jde po ulici, bloumá sluncem zalitým nedělním odpolednem a přemýšlí, jestli si zajít na hamburger, na zmrzlinu, nebo… Co se třeba dát společně očkovat?!

Co je na tuzemcích chvályhodné - recyklují odpad. Sice poněkud podivně, protože hází všechno do jednoho kontejneru, ale cení se i snaha. Jediné s čím si zrovna hlavu nelámou, je spotřeba vody. Jsou doslova posedlí zaléváním trávníků, a to i bezprostředně po dešti, nemluvě o toaletách, kterými protéká naprosto zbytečné kvantum vody. Mimochodem, slovo toaleta ani WC se nepoužívá, asi že je neslušné. Místo toho se říká bathroom nebo restroom, což mi přijde srandovní. Ale abych jenom nehanila, za zdejší výbornou věc považuji pítka, která jsou ve všech budovách, včetně muzeí a divadel, a jako následování hodné se mi jeví i bezplatné podávání vody ke každému jídlu, což aby v Praze pohledal.

Co je na místních zvláštní – takřka všichni diváci (nebo návštěvníci muzeí a galerií, které jsou mimochodem otevřeny pouze do 17 hodin a některé jen ve všední den) si vůbec neodkládají kabáty. Například pro celou velkou operu (o kapacitě 3000 míst) fungují dvě miniaturní šatničky, zpravidla prázdné. A trochu nezvyklé, když už jsme u divadla, jsou i děkovačky – ať se představení divákům líbí sebevíc, herci se klaní pouze jednou. A na premiérách se ani nerozdávají květiny, jen se ukloní a jde se domů. Nezřídka diváci houfně odchází ještě během již tak dosti krátkého potlesku. Také tu vůbec neplatí pravidlo, že pokud člověk přechází kolem už sedících diváků, je k nim čelem. Ale to už jsou opravdu hnidy, to uznávám.

Navzdory všem jinakostem a výtkám je totiž v San Franciscu příjemně. Některé čtvrti (North Beach) mají vysloveně evropský ráz a lidé – alespoň místní to tvrdí – jsou oproti zbytku země mnohem liberálnější a otevřenější; přinejmenším jejich tolerance ve vztahu k menšinám všeho druhu, zejména gay komunitě, je učebnicová. A perlička na závěr. Minulý týden tu proběhly volby – mimochodem, na titulní stránce mnoha novin byly návody od jednotlivých stran na to, jak volit, protože se volilo z tolika možností a odpovídalo se na tolik otázek, že mi to opět připomnělo neproniknutelnost některých slevových systémů na obou stranách zeměkoule. Ale zpátky k volbám: jedna z otázek celokalifornského referenda byla, zda legalizovat marihuanu. Návrh opravdu jen těsně neprošel, ale všichni předpokládají, že v dalších volbách už určitě uspěje. Navzdory tomu, každý, kdo se kdy prošel za soumraku kolem kteréhokoli klubu, nebo potkal na ulici skupinku hodně veselých kumpánů a má v pořádku čichové ústrojí, nepochybně identifikoval trávu. Je tu totiž možné si dojít za lékařem a vysvětlit mu, že marihuanu nutně potřebuji z léčebných důvodů. Na základě toho člověk získá oficiální dobrozdání, že ji může legálně a veřejně užívat a hotovo. Není to vlastně tak trochu oblíbená česká „pouhá jenom lest“?