Maui
Maui je ze všech ostrovů nejrozmanitější a asi i nejfotogeničtější. Tři čtvrtiny jeho rozlohy zabírá sopka Haleakala (3055 m. n. m.) a zbytek pokrývá deštný prales. Mezi zážitky v kategorii „must see“ se ve všech průvodcích řadí svítání na Haleakale a můžeme potvrdit, že to stojí za vidění a dokonce i za slyšení – místní rangerka k tomu totiž každé ráno pěje tklivou havajskou píseň. Heleakala, což v havajštině znamená Dům slunce, je bezpečná spící sopka, která vybuchla naposledy roku 1790, a tak jsme se vydali i do jejích útrob. Kráter, který podle vědců není kalderou v pravém slova smyslu (vznikl zřícením vrcholu sopky nikoli vulkanickou činností), je protkán celou sítí velmi prašných cest a člověk tu může nachodit desítky kilometrů. Je to ovšem trochu smutná procházka - pomalu jediné, co zde roste, je vzácný endemit mečolist stříbrný (argyroxiphium sandwicense), kterému trvá 50 let, než vyžene na květ, a pak usychá. Jinak je tu jen suť, popel a prach.
Další atrakcí na ostrově, ovšem zcela jiného rázu, je cesta do Hany známá jako Hana Road nebo Hana Highway. Jde o úzkou, klikatou silnici o délce přibližně 100 km se zhruba 620 zatáčkami a 59 mosty, z nichž většina je určena pouze pro jedno auto. Tyto parametry v kombinaci s neschopností amerických řidičů jezdit jinde než na rovných dálnicích mohou způsobit, že na cestě strávíte přes tři hodiny. Ovšem ty výhledy stojí za to; cesta vede po pobřeží a spektakulární je po obou stranách, z jedné strany oceán, z druhé strmá úbočí, údolí s vodopády a deštný prales. Cesta vede nejen do Hany, ale i do Kipahulu, což je přímořská část Haleakala NP, kde je možné projít si asi 6 km dlouhý chodník (Pipiwai Trail) kolem kaskády vodopádů Waimoku, z nichž poslední měří 100 metrů. Cesta vede pralesem a rozlehlým bambusovým hájem, který ve větru namouduši zpívá.
V západní části ostrova jsou k vidění zejména památky kulturní. Příjemně nás překvapilo malebné městečko Lahaina, které mělo daleko do bohapustého turistického letoviska, kde jsou schopni návštěvníkům prodat cokoli od knoflíku až po babičku v houpacím křesle (vše musí být samozřejmě vkusně okrášleno nápisem Hawai‘i nebo Aloha). Lahaina bývala hlavním městem havajského království, než dvůr roku 1845 přesídlil do Honolulu, a dodnes je tu k vidění justiční palác, zbytky vojenské pevnosti postavené z korálu (která měla podle zlých jazyků spíše funkci dekorativní než obrannou) a misijní domy z 19. století. Na náměstí před justičním palácem roste obrovský fíkovník banyán (největší na světě) a nedaleko centra je dokonce i zachovaná železnice kdysi sloužící na dopravu cukrové třtiny.
Big Island
Havaj neboli Big Island, je, jak už název napovídá, největší a pro mě asi nejponurejší částí souostroví. Protože jsou zde dodnes činné sopky a poslední velká erupce proběhla v 70. letech, připomíná drtivá většina ostrova šedou, nehostinnou měsíční krajinu. Dominantou ostrova jsou dva mohutné vulkány Mauna Loa a Mauna Kea, jejichž nadmořská výška přesahuje 4100 m. n. m. Měřeno ovšem od mořského dna, je Mauna Kea dokonce vyšší než Mount Everest. Nejnavštěvovanější částí ostrova je pravděpodobně Hawaii Volcanoes National Park, který se nachází kolem aktivní sopky Kilauea. K naší smůle byla kvůli nečekaným erupcím polovina parku zavřena, nicméně jsme viděli dýmící kráter, několik lávových polí a ohromný lávový tunel, který rozměry připomínal regulérní důlní štolu. Také jsme pochopili, jak pomalu se příroda po výbuchu sopky vzpamatovává – po třiceti letech se teprve objevují první nesmělé traviny a opravdu se zazelená až po dobrých dvě stě letech.
Na západním pobřeží ostrova je řada historických míst a jakkoli to bude znít cynicky, březnové tsunami jim vlastně trochu pomohlo, protože odkrylo nové archeologické lokality. Navštívili jsme tu původní rybářskou vesničku (Lapakahi State Historical Park), osídlenou kolem r. 1300, a několik svatyň (tzv. heiau). Tradice stavění heiau sahá až do 10. století, kdy byl příšedšími Tahiťany vytvořen nový náboženský kult s lidskými oběťmi. Do chrámu mohla pouze šlechta a kněží, ostatní plebs musel zůstat venku; porušení přísného tabu (havajsky kapu) se trestalo smrtí. Krásně dochované je Puukohola Heiau postavené v letech 1790-1791 Kamehamehou I. Velikým. Zachovalo se možná právě proto, že jde o jedno z vůbec posledních heiau – Kamehamehův syn Liholiho toto náboženství roku 1819 zrušil a všechny chrámy byly opuštěny. Navštívili jsme i trochu rozpadlé Hikiau Heiau, ale zdaleka nejvíc nás okouzlilo Mookini Heiau, a to proto, že je turistickým ruchem prakticky nedotčené, vede k němu jenom prašná polní cesta a nikdo je nehlídá. Připadali jsme si tam úplně jako v časech Richarda Halliburtona.
Za zmínku také určitě stojí skanzen Kaloko-Honokohau, kde jsou k vidění zbytky chovných nádrží na ryby, petroglyfy a polozbořené heiau. Ovšem asi největším místním tahákem jsou karety obrovské, které si oblíbily zdejší pláž; viděli jsme hned tři. V parku Pu’uhonua o Hōnaunau je kromě rekonstrukcí havajských chatrčí (včetně královského mauzolea, což je jen trochu větší chatrč obklopená dřevěnými sochami bohů) k vidění i místo, kde se shromažďovali uprchlíci a jež jim skýtalo bezpečný azyl (havajsky Pu’uhonua). Hned vedle této historické lokality byla zátoka plná šnorchlujících lidí, a tak jsme neodolali a také se vrhli do vody. Musím přiznat, že takhle krásné mořské dno jsem ještě neviděla – ostře žluté, růžové, fialové a červené korály, pestrobarevné a proužkované rybičky, průzračná tyrkysová voda… Při dalším potápění na Kauai jsme dokonce viděli pár metrů od břehu i několik exemplářů havajské národní ryby ostence klínovitého alias humuhumunukunukuapua‘a!
 |
| Photo of Reef Triggerfish by Qyd, adapted by kld, licensed under CC BY 2.5 |
Kauai
Posledním ostrovem, který jsme navštívili, byl Kauai alias Zelený ostrov. Tenhle přídomek si vysloužil právem: je velmi málo osídlený, turisticky prakticky nedotčený, hornatý a hustě zapralesněný. Dokonce se tu nachází i jedno z nejdeštivějších míst na zemi, hora Waialeale ležící uprostřed ostrova, kde za rok spadne průměrně 12 300 mm dešťových srážek. Kupodivu jsme však na Kauai zmokli jen jednou a to až v samém finiši naší cesty. Naším hlavním cílem byl Napali Trail na severu ostrova, což je vyhlášený turistický chodník, pro který je potřeba mít povolení, protože prochází přísnou rezervací. Ruku na srdce, ta cesta je příšerně vyčerpávající – vede úzkými údolími, po úbočí skal vysoko nad hladinou moře, křižuje několik potoků, provede člověka hustým pralesem a hlavně neustále klesá a zase stoupá. Ve vedru, dusnu a v plné polní je to, diplomaticky řečeno, velmi intenzívní zážitek, ale určitě za tu námahu stojí.
Na ostrově se nachází také „Grand Canyon Pacifiku“, jak nazval kaňon Waimea Mark Twain, který jsme si bohužel z nedostatku času prohlédli pouze shora na několika vyhlídkách. Je opravdu impozantní a na rozdíl od toho arizonského je hojně pokrytý zelení. Krásný pohled je i na malebné údolí Hanalei, které z dálky připomíná svými malými políčky patchwork a kde se pěstuje taro neboli kalokázie jedlá (colocasia esculenta). Před odletem jsme ještě stihli navštívit značně zanedbanou ruskou vojenskou pevnost Elizabeth. Zbytky pevnosti jsou památkou na stěží uvěřitelné dobrodružství ruského obchodníka G. A. Schäffera, který zde v roce 1817 nárokoval zemi pro cara. Když po roce (!) dorazila z Petrohradu zpráva, že car o tuto pozornost nestojí, byl přinucen odjet. Nakonec jsme se pokochali právě posunovaným vlakem na Kauai Plantation Railway a zastavili se ze zvědavosti i na Hikinaakala heiau, kde ale nebylo vůbec nic kromě divokých slepic, kterých se na ostrovech potulují stovky. A pak už nám nezbylo než se po dvou týdnech v ráji zase vrátit do všední reality San Francisca.
Žádné komentáře:
Okomentovat