Oahu
Oahu je de facto hlavní ostrov celé Havaje, protože se zde nachází nejen metropole Honolulu, ale i mezinárodní letiště. Velké procento turistů také navštíví pouze tento ostrov a svůj pobyt stráví na vyhlášené pláži Waikiki. Nás trochu zaskočilo, že je Honolulu především velkoměsto, plné několikaproudých dálnic a mrakodrapů, které mělo do naší původní představy tropického ráje docela daleko. Na Oahu dokonce funguje systém veřejné dopravy, o němž se Havajané nestydí tvrdit, že je nejlepší na světě. Asi je to dáno tím, že nejsme místní, ale neurotičtí Evropané, protože jsme citelně postrádali nejen celkovou mapu MHD a jízdní řády, ale i takovou maličkost jako označení zastávek. Nemluvě o tom, že byla v každém autobuse zima jako v lednici, což se evidentně přiučili od Američanů a jejich nehynoucí lásky k ledu a klimatizaci.
V centru se nachází řada pamětihodností spojených s královskou rodinou – sídelní Palác Iolani postavený v 19. století v evropském stylu, korunovační katedrála, nebo nejvyšší soud, před nímž stojí pozlacená socha Kamehamehy I. Velikého. Nedaleko něj se zachovaly nejstarší dřevěné budovy (Mission Houses) na souostroví, které si postavili misionáři z Nové Anglie. Nejsouce připraveni na tropické klima, postavili je, jak byli zvyklí, s malými okny a silnými zdmi, čímž se staly v místních podmínkách prakticky neobyvatelnými (mimochodem, když jsme vystoupili z letadla, utrpěli jsme nefalšovaný šok a dusili se ještě dobře půl dne, než jsme si úplně zvykli na vysokou vlhkost vzduchu v kombinaci s vysokou teplotou). Na okraji města je pak k vidění královská hrobka s mauzoleem a nedaleko od něj je Letohrádek královny Emmy.
Na západním okraji Honolulu je i místo spojené s moderními dějinami – Pearl Habor, smutně proslulý japonským útokem ze 7. prosince 1941. Přístav v laguně dnes návštěvníkům nabízí několik vojenských muzeí, venkovní expozici torpéd a tahák číslo jedna: plavbu k památníku nad potopenou USS Arizona, na níž tenkrát zahynulo 1500 vojáků. Patos tu ze všeho jen odkapává, ale aspoň férově přiznávají, že to měli ti Yamamotovi chlapci opravdu dobře promyšlené. Sice o moment překvapení málem přišli, ale hlášení americké hlídky o podezřelé aktivitě na základně nikdo nevěnoval pozornost.
Co se kulturního vyžití v Honolulu týče, rozhodně se vyplatí navštívit místní Academy of Arts, která má obdivuhodné sbírky polynéského, asijského i evropského umění, a za vidění také určitě stojí Bishop Museum s historickými i přírodovědnými sbírkami. Nakonec jsme tam strávili dobře čtyři hodiny a zvládli jsme i návštěvu tamějšího planetária, kde nám konečně srozumitelně osvětlili, jak se dá na moři orientovat pouze podle hvězd. Hlavním turistickým magnetem ostrova je ovšem (nehorázně drahé) Polynesian Cultural Center, které je na severovýchodní straně ostrova a je vzdáleno od Honolulu asi 1,5 hodiny jízdy autobusem. Centrum je koncipováno jako skanzen, který návštěvníka seznámí se všemi kulturami Polynésie a to doslova všemi smysly. K vidění jsou repliky tradičních budov, s ukázkami řemesel (často v podobě dílen), několikrát denně je na programu krátké hudebně-taneční vystoupení či ochutnávky místních specialit. Naše prvotní obavy, že to bude kýčovitý Disneyland, se nakonec rozplynuly a setrvali jsme tam dohromady příjemných pět hodin.
Molokai
Molokai je rozlohou menší a co do turistického ruchu neporovnatelně klidnější ostrov než Oahu. Nikde nikdo, jenom my a pár místních. V kempu, kde jsme nocovali, jsme byli dokonce úplně sami. Největší atrakcí ostrova je nepochybně izolovaná vesnička Kalaupapa, v historii nechvalně proslulá jako odkladiště malomocných. Do Kalaupapy se dodnes nesmí bez povolení vydaného Ministerstvem zdravotnictví a dá se tam dostat pouze letadlem, nebo po strmé cestě plné serpentin (převýšení je kolem 800 m, délka 6 km), kterou je možné zdolat pěšky nebo za příplatek na mule. Nepřiplatili jsme si, už tak byla taxa za povolení ke vstupu dost vysoká. Naše exkurze začínala pomalu jako (dost bizarní) bojovka. Podle pokynů jsme se měli do devíti hodin ráno dostavit na konec zmiňované cesty, kde si nás měl vyzvednout původce. Byli jsme tam přesně a ještě hodinu se nic nedělo, jen se pomalu trousili další nám podobní šílenci. Naštěstí jsme se mohli zabavit pozorováním dvojice velryb, takže nám to čekání docela uteklo. V deset hodin dorazily muly s další várkou turistů a v půl jedenácté se dokodrcal stařičký školní autobus, který nás naložil a konečně jsme se vydali do samotné Kalaupapy.
V druhé polovině 19. století, kdy se rozšířila epidemie malomocenství, se Kamehameha V. rozhodl, že je potřeba s tím něco dělat. Jako nejvhodnější řešení se zdála izolace nemocných (i těch pouze podezřelých) a ideální lokalitou se pro tento účel stala těžko dostupná Kalaupapa (kde dodnes žije několik vyléčených pacientů). Nemocní, kteří už se nikdy nesměli vrátit zpátky, žili po zbytek svého života nejprve bez jakékoli péče v lesích. Což se roku 1873 rozhodl změnit jistý Belgičan Jozef De Veuster alias páter Damien (tedy nejen on, ale hlavně on), který pacienty přesunul do sušší oblasti, postavil jim ubikace a nařídil přísné dodržování hygienických pravidel. Tenhle frajer (bez ironie), který byl na podzim 2009 dokonce v Římě svatořečen (shodou náhod jsme tou dobou zrovna ve Vatikánu byli a divili jsme se, proč jsou proboha všichni ověšení havajskými věnci lei), se nakonec po 15 letech sám nakazil a na Kalaupapě zemřel. Dnes už jsou tu z původních staveb k vidění jen trosky z nemocničních budov a několik malebných kostelíků.
Molokai nemá mnoho vyhlášených pláží a turistických lákadel, ale má krásné hory, vodopády a jak už jsem napsala, turistu aby pohledal (vyjma poutníků, ale ti létají pouze do Kalaupapy). Před odletem jsme navštívili ještě místní mlýn Rudolpha Meyera z roku 1878 na zpracování cukrové třtiny a farmu pěstující makadamské ořechy, což byl další zážitek z ranku těch kuriózních. Majitel farmy Tuddie Purdy byl totiž překvapivě velice nerudný misantrop, který na nás na konci prohlídky, když jsme podle jeho názoru pravděpodobně projevili příliš málo nadšení pro jeho fantastické ořechy, křičel, že jsme málo otevření a přátelští – jako je například on – a že se musíme změnit. Tak jsme usoudili, že je na čase se zase přesunout, a přeletěli na Maui.
Žádné komentáře:
Okomentovat