Zimní prázdniny I

Vánoce k nám sice nepřišly, ale vánoční prázdniny ano a hned třítýdenní. Takže jsme se těsně před Štědrým dnem sbalili, odletěli na jih do San Diega, půjčili si auto a vydali se na sedmnáctidenní cestu jihozápadem Spojených států. Jak už to tak bývá, člověk míní a osud/příroda/bůh (dosaďte si podle libosti) mění. Například jsme nepočítali s vydatnou sněhovou bouří a prudkým ochlazením, které paralyzovaly takřka celou zemi a nám nedovolily přesunout se do Grand Canyonu a národního parku Zion, ale naopak nás přiměly jet na jih a objevovat krásy arizonských pouští.

Konečná bilance tedy zní: celkem najeto 5000 km, výškový rozptyl od mínus 80 do plus 3000 m. n. m., rozdíl teplot od mínus 15 do plus 20 stupňů Celsia a čas plus mínus jedna hodina, protože v Arizoně už je jiné časové pásmo. Musím říct, že takovéhle skokové změny jsou pro tělo docela náročné, pokud se ještě připočte příšerné stravování, které se nám víceméně omezilo na konzumaci hamburgerů, burritos a pizzy, protože kolem dálnice prostě nic jiného než fastfoody není (dodnes se mi při pohledu na dva žluté oblouky zvedá žaludek). Nicméně jsme tuto cestu po zpevněných i nezpevněných cestách, prachem i bahnem pouští, po sněhu i ledu hor přežili ve zdraví. Ale počítám, že se naši andělé strážní zase pěkně zapotili.

Kapitola první: Města

Asi nikoho nepřekvapí konstatování, že americká města, přesněji ta, která jsme měli možnost cestou vidět, jsou obrovská, rozteklá do šířky a skrznaskrz nudná. Místo historického centra mrakodrapy, místo pěších zón mnohoproudé komunikace. Hromadná doprava se příliš nepěstuje, vše je uzpůsobeno automobilistům. Vybírám proto pouze tři zajímavější zářezy na naší cestovatelské pažbě a děkuji nebesům, že můžeme žít v San Franciscu, pro něž svrchu uvedená charakteristika neplatí.

Svatý Didakus

Naše cesta začala v jihokalifornském San Diegu, přístavním městě ležícím ve stejnojmenné zátoce. Navzdory původnímu plánu a ujišťováním, že tam není absolutně nic k vidění, jsme tam strávili velmi příjemné čtyři dny. Z toho nám dva propršely, takže pokud se chystáte tamtéž, garantuji vám, že bude hezky, protože podle místních tam leje nanejvýš dva dny v roce. Alespoň jsme ale měli dostatek času (a důvod) pořádně prozkoumat místní Balboa Park, kde jsou koncentrována skoro všechna městská muzea, a to do pavilonů, které zůstaly po mezinárodní výstavě z roku 1915. K vidění je tam všechno od antropologie přes výtvarné umění, modelovou železnici až po letectví.

Jediné muzeum, které na tomto kopci nenajdete, je samozřejmě námořní, kvůli kterému se ale rozhodně vyplatí zajet do downtownu mezi mrakodrapy. K vidění jsou tu historické koráby, plachetnice i sovětská ponorka a dokonce se ke vstupence dá za tři dolary přikoupit hodinová plavba zálivem na člunu z roku 1911, což jsme samozřejmě využili. A ještě jedna atrakce: nedaleko kolekce historických plavidel je k vidění obrovská letadlová loď USS Midway z roku 1945, která sloužila bezmála 50 let. Strávili jsme na ní tři hodiny a to jsme viděli pouhý zlomek všech prostor.

Za člunu jsme obdivovali dlouhatánský most přes zátoku a rozhodli se, že se po něm prostě musíme povozit. Vyjeli jsme si tedy na poloostrov Coronado, kde není vůbec nic, jenom hotel, který se proslavil díky filmu Někdo to rád horké. No, žádné extra vedro tam sice nebylo, ale na prosinec to bylo vcelku příjemné. Co také stojí v San Diegu za návštěvu, je maják Point Loma. Uvnitř je expozice a venku se dají pozorovat velryby (pouze od prosince do února), nebo socha pana Cabrilla (celoročně). Velryby bohužel nevěděly, že jsme je přišli pozorovat, tak jsme se museli spokojit pouze se statným Španělem, který vedl první evropskou expedici zkoumající západní pobřeží.

A když už jsme u té historie – trochu stranou od nynějšího centra je k vidění původní Staré Město s prašnými ulicemi, nízkými budovami z prken a saloony (připadali jsme si úplně jako ve filmové dekoraci z westernu). Jenže se to celé proměnilo v nefalšovanou turistickou opičárnu, kde prodávají zaručeně pravé indiánské nebo mexické věci made in China a mají tam dům, kde straší, a podobné nesmysly, takže nás to zase až tolik nenadchlo.

Na celém San Diegu je ovšem zdaleka nejlepší zoologická zahrada (vedle níž se nachází zahradní železnice). Je veliká, perfektně promyšlená (některé úseky simulující prales se dají procházet na několika úrovních nad sebou) a hlavně: chovají tam černobílé pandy a medvídky koala. Jenže ta zoologická není zrovna nejlevnější; stáli jsme zkroušeně v dlouhé frontě a říkali si, že když je ten Štědrý den, tak si dopřejeme povyražení. Když tu náhle, kde se vzala, tu se vzala, kouzelná paní a vtiskla nám do ruky volňásek, že prý je členka klubu přátel ZOO a má jeden lístek navíc. A než jsme se pořádně vzpamatovali, tak zase zmizela v davu.

Arizona, Arizona…

Druhé větší město, s nímž jsme se blíže seznámili, bylo arizonské hlavní město Phoenix. Původně jsme sem ani nezamýšleli zajet, ale protože jsme strávili několik dní v poušti bez tekoucí vody, usnesli jsme se, že by bylo záhodno se trochu zcivilizovat. Město je to dle očekávání veliké, placaté a doslova a do písmene tam chcípl kojot. Jediné, co opravdu stálo za to, byly vykopávky indiánského osídlení (Pueblo Grande) a rozsáhlé muzeum indiánských kultur (Hard Museum).

Odvezli jsme si ovšem i poměrně bizarní zážitek – nedaleko kapitolu a sídla obou komor arizonského parlamentu je totiž parčík podle washingtonského vzoru, kde jsou umístěny sochy a památníky padlých ve všech válkách včetně těch aktuálních. Nechybí tam ani socha policejního psa. Kdo mi přijatelně vysvětlí, jaký je rozdíl mezi (zde tolik adorovaným) americkým patriotismem a (zde tolik odsuzovaným) nacionalismem kterékoli jiné země, dostane čokoládu. Zkrátka, když jsme tam mezi těmi sochařskými veledíly ne nepodobnými opusům socialistického realismu fotili své plyšové krysy, přece jen jsme se trochu báli, že nás za takovou pohanu zatknou nebo rovnou zastřelí.

Peleš lotrovská

Poslední město, o němž se zmíním, je doupě neřesti, hazardu a především Mekka nevkusu: Las Vegas. Tato obskurní směs hotelů, kasin, pochybných podniků a obchodů leží v nevadské poušti, a kdyby neexistovala, vůbec nic by se nestalo. Myslela jsem si, že mám sdostatek bujnou fantazii a dovedu si představit, jak hrozně to asi může vypadat, když se někdo rozhodne naskládat na malou plochu kus Benátek, k tomu Eifellovu věž, vedle Fontánu di Trevi a hned kousek odtud pyramidu i se Sfingou, k tomu Sochu Svobody a celé dílo korunovat hradem z Disneylandu. Nemám. Byla jsem zaskočena, jak je to všechno po kupě strašlivě ohavné a kýčovité tak, že se člověku udělá mdlo.

Celé město je prodchnuto zvláštním napětím hraničícím s hysterií: všude zní hudba, všechno svítí a bliká a všichni lidé jsou tu tak nějak prapodivně bujaří (asi že se to patří) a neuvěřitelně utrácí. Přiznávám, že mi bylo úzko a hlavně stydno především z toho, kam až se naše civilizace propadla. Nepřišlo mi to ani trochu legrační, ani trochu hravé a už vůbec ne s nadsázkou. Jediné, co nás opravdu pobavilo, byla kaple poskytující svatby „drive-through“ a přemýšleli jsme, jestli při průjezdu opačným směrem poskytují i rozvody. Smích nám ovšem zmrznul na rtech, když jsme se dočetli o „drive-through“ obchodu se zbraněmi (který jsme bohužel nenašli a nemohli ho zdokumentovat). Inu, Amerika.

Když už jsme tam tedy byli, vyzkoušeli jsme si v našem hotelu alespoň ruletu (obrovské kasino je tady totiž v každém hotelu a než se člověk dostane k výtahům do obytné části, musí jím projít), protože sedět u blikajících automatů nám přišlo jako ze čtvrté cenové. Vůbec bylo zvláštní sledovat typy lidí, kteří u nich vysedávali: věkem od patnácti do sta, oblečením střední třída, základní znak – zapálená cigareta. U automatů nebylo narváno, ale ať jsme kolem nich procházeli ve dne nebo v noci, vždycky u nich někdo seděl. Ruleta se hrála večer u tří stolků a rozhodně postrádala jakoukoli noblesu hráčského klubu, která bývá k vidění třeba ve filmech. Tohle byla zakouřená fabrika, kde se neschází hráči s velkým há, ale turisté v šusťákách, kteří si v bedekru přečetli, že to prostě musí vidět. Vložili jsme dvacet dolarů, za chvíli jich měli trojnásobně a za další chvíli, přesně podle hesla „The House Always Wins“, jsme skončili zase na dvaceti dolarech.

Zkrátka a dobře, celé Las Vegas je jedna velká Matějská pouť, laciná jako tretky z kočičího zlata, všechny ty repliky budov a soch jsou tak nějak upatlané, na první pohled fórové a až bolestně postrádají genia loci originálu. Ale co hůř, byli jsme snad jediní lidé, kteří se nad tamější ubohostí pozastavili. Ulevilo se mi, až když jsme utekli zpátky do lůna přírody. A o tom příště.